Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...29

Ahoj lidi, zdravím vás u dalšího dílu :) doufám že se bude líbit :)

1 900 slov :)

To mi ta jedná pitomá noc přišla draho!! Kdybych si to aspoň pamatovala...!

Nevrátím se do chatky, podle světla, linoucího se zpod dveří poznám, že holky už jsou uvnitř, vykradu se z tábora a schovám se do keříčků vedle táborové brány. Nejdu daleko, zase tolik odvahy nemám, temný les vypadá pěkně hrozivě. Musím počkat, než padne půlnoc a vedoucí vzbudí nic netušící děti, teprve poté se v chatičce uvolní a já se tak vyhnu setkání se Simonou i Míšou.

Nejprve je to čekání pěkná nuda, tím spíš, že se mi hlavou honí úvahy vyloženě neveselého charakteru, pak, když se z hlavní budovy vykradou čtyři temné postavy, to začne být zajímavější. Projdou totiž kousek kolem mne, každý s několika lampičkami v rukou, a já v jejich odlesku vidím ,že tři jsou v dlouhých tmavých pláštích, zatímco v civilní osobě poznám Michala. Něčemu se tiše smějí a záhy je pohltí tma na příjezdové cestě. Vlastně něco po nich zbyde- co chvíli totiž postaví na zem svítící lampičku! Dojde mi, že jimi vlastně vytyčují trasu, aby se děti při hře neztratily.

Tohle mě zaujme, chvíli počkám, abych jim nechala dostatečný náskok, a vydám se v jejich stopách. Zabloudit nemohu, vedou mě přece světélka, že. Skoro si připadám jako jeden z malých táborníků, ačkoli jde o hru pro děti, adrenalin  mých žilách vylétne do výše, zmocní se mě vzrušená z něčeho dobrodružného a tajemného. Znovu dětem závidím-hned bych se s nimi vyměnila, zbavila se svých starostí a byla dětsky spontánní a zase nevinná.

Našlapuji nočním lesem pěkně obezřetně, snažím se, aby pode mnou nezakřupala jediná větvička. Nejlépe se mi daří na cestičce, která odděluje les od lánu kukuřičného pole s vysokými stvoly, je totiž porostlá měkkoučkou travičkou. Paradoxně se zrovna tady cítím nejméně bezpečně, je to tu strašidelnější než v samotném lese! Rostliny jsou totiž hodně vysoké, klidně by se v nich mohl někdo skrývat, ať už člověk, zvíře nebo obluda!

Zastavím se a poplašeně rozhlédnu kolem dokola. Hradba lesa je nepropustná, nevidím nic, obloha nad polem světlejší a protkaná zářivými body hvězd. Stvoly kukuřice kousíček od mě se zavlní, jako by se tudy prodíralo nějaké zvíře....

Znovu přidám do kroku, ale nedá mi to, abych se neobrátila. Mimoděk si vzpomenu na horor Kukuřičné děti a husí kůže se zdvojnásobí. (nevím jestli existuje nějaký takový horor :D )

Ten temný stín...patří někomu živému, nebo je to nějaký keř či co?!

Není to keř, uvědomím si, jakmile se postava s mrtvolně bledým obličejem hrozivě napřímí a já zaslechnu šumění křídel! Samozřejmě na víc nečekám, s vyjeknutím se rozběhnu, ale protože nemám velký náskok, s narůstající hysterií cítím, jak mě dohání, skoro mi funí na krk, užuž po mně natahuje svoje pařáty a stále mává křídly...

Tak velká křídla přece nemůže mít žádné normální zvíře. 

Ani člověk.

Jedině snad... anděl!

Zbrkle se zastavím a můj pronásledovatel, který takový obrat nečeká, do mě plnou parou nalítne. Neudržím jeho váhu, zhroutím se do trávy a když si všimnu, že ta obluda má na tváři bíločernou masku, kterou jsem viděla ve filmu Vřískot a později i v parodii zvané Scary Movie, zaječím znovu!

,,To jsem já, Mariano," řehtá se Petr.

Vyprostím se z jeho objetí, vyskočím na nohy jako uštknutá a zachroptím: ,,To vím taky! Právě proto!"