Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...16

Právě jsme překonali 777 přečtení a 111 VOTED děkuji VÁM MOC!!!

"Kdo ví, co bude," mávnu rukou. "A kde budu já..."

"Kde bys byla?" nechápe Petra.

"Nevíš dne ani hodiny, netušíš, co bude zítra, natož za měsíc, po prázdninách, za devět měsíců..."

"Nesmíš to vidět tak pesimisticky," bouchne mě Míša do zad a holky se zasmějí, aniž by tušily, o čem my dvě vlastně mluvíme. Schválně zvolním v chůzi, aby nás holky předešly a my zůstaly o samotě.

"To je hajzl!" uleví si kámoška, sotva jí vypovím sběh včerejších událostí v Žabovřeké ulici.

"Jmenuje se Filip."

"Pěkný jméno," uzná neochotně. "Víš, co nechápu? Jak jsi mohla napsat jméno Filip coby šifrou Q4QAT..."

"Taky netuším," pokrčím rameny. "Souhlasí akorát počet znaků. Plus to druhé i. Možná."

"Stejně je to děvkař. Má svou holku a klidně při první příležitosti přefikne tebe, ještě ke všemu takovým způsobem!"

"No, ale má to jeden klad," upozorním ji.

"Jakej?"

"Ze dvou strachů, které mi nedají spát, jeden odpadl. Teď už se můžu bát jenom těhotenství. Ta holka vypadala jako v reklama na zdraví. Dokonalá postava, čistá pleť, zářivé oči, husté vlasy, krásná barva a kondice na rozdávání. Kdyby se do mě pustila, převálcovala by mě. Jelikož se svým klukem stoprocentně spí, chodí k nim jako domů, je velkej předpoklad, že i ten gauner bude zdravej jako řípa."

"Sláva!" oddechne si Míša společně se mnou. "I tak by sis s ním měla promluvit. Říct mu, co si o něm myslíš..."

"Jenže to by u toho nesměla být ta jeho drsňačka!"

"To určitě ne," baví se.

"Holky!" pokřikuje po nás Karolína. "Pohněte!"

Ne že bychom utíkaly, leč do kroku přidáme, devátá hodina dávno odbila a náš tělocvikář, který pobíhá po vestibulu sportovního domu jako pastevecký pes, co se marně snaží nahnat svoje stádečko do hromady, je pekelně nervózní.

"Kde se flinkáte, dámy? Pohyb, pohyb! A to ještě nejste převlečené," běduje, když si všimne našeho civilního oblečení. "Rychle do kabinek, začíná se skoky do dálky a osmistovkou."

Jiskra praská ve švech, všude zmatek, shon a křik, krom sportovců se tu motají i diváci, samozřejmě spolužáci z jednotlivých škol, přestože ti by měli sedět na tribunách a nezaclánět. Kabinky po obvodu haly jsou všechny obsazené, musíme si každá vystát frontu u jedné. Zástup lidí před tou mou ubývá rychleji, dostane se na mě řada dřív než na Míšu. Vlezu si dovnitř, abych si převlékla tričko a vyměnila džíny za elastické šortky, v riflích by se mi skákalo fakt blbě, nicméně když se chci v prťavé kabince zavřít, nepochodí. Místo západky jsou ve dveřích kabiny pouze dvě dírky po šroubech. Vystrčím hlavu na hlučící chodbu.

Tak jo, protože mě někdo prosil o další část tak tady je :) příštím díle už bude trochu Petr sice s ním nebude mluvit, ale aspoň se tam objeví :) Pak se tam objeví a bude tam až do konce :)

VOTED+pěkný koment potěší :) a sdílení  mého příběhu potěší vždycky :)