Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita....17

Ahoj lidi, tak tu máme další díl :)

"Míšo? Prosím tě, hlídej mě, jo?"

Kámoška kývne a dál kváká s Karolínou o tom, které vydání psychologie pro budoucí učitele je to správné. Tak tohle mě tedy vůbec netíží! Já bych si měla shánět jinou publikaci. Takovou, kde se popisují těhotenské příznaky!

Přetáhnu si přes hlavu tričko s nápisem I'm happy, rozepnu rifle a stáhnu je ke kolenům. No jistě, přes sandály, které nosím samozřejmě naboso, bez ponožek, je nepřetáhnu, tudíž se skloním, abych si rozepnula suché zipy. Na jedné noze neudržím rovnováhu, ale nic se neděje, prostě se zastavím o stěnu kabinky. Je tak maličká, že na zem prostě spadnout nemohu.

Jenže tak jednoduché to vůbec není! Totiž, bylo by, kdybych se celou váhou opřela o stěnu kabinky, leč já ramenem drcnu do jejích dveří. Ani to by nevadilo, ovšem pouze v případě, kdyby dveře byly zavřené na petlici, případně kdyby je ta koza Míša zvenčí pevně držela! Jelikož však stále žvaní s holkama dva kroky opodál, katastrofě zabránit nemůže.

Do dveří se tím pádem opřu ramenem, v němž mám přenesenou veškerou svou váhu, ty se rozletí bez nejmenšího odporu- a já vypadnu z kabinky jak ptáče z hnízda na chodbu, která je stále plná lidí a především všelijakých kluků! A co hůř, vylítnu ven v poloze embrya pouze v podprsence a tanga kalhotkách, s džínami kdesi u pokrčených kolen!!!

Lidi na chodbě tím na okamžik zcela konstenuji, hlučící hala na povel utichne, ovšem pouze po dobu, než vybuchne v bujerém veselí!! Zatímco všichni řvou, až se za břicho popadají- včetně drahých kamarádek!, rudá až na odhaleném zadku se překotně snažím vyhrabat na nohy, což jde díky džínám dost těžko, a s tlakem jako vyšitým pro infarkt myokardu zajedu zpátky do kabiny, abych za sebou přibouchla dveře a křečovitě je přidržovala za dírky po šroubech snad v obavách, že se někdo přijde na exota, který se skoro nahý vyvalí přede všemi na dlaždicích sportovního domu, podívat z blízka! A to jsem myslela, že mě nic nerozhodí. Houbeles!

Ze svého pochybného bezpečí se nehnu, ani když mě holky jedna přes druhou lákají ven. Je mi úplně jedno, že přijdeme pozdě, ze všeho nejradši bych to zabalila a utekla domů!

Teprve když je na chodbě úplné ticho, všichni se přemístili na sportoviště či na tribuny, krom Míši mě opustily i spolužačky, odvážím si obléct sportovní úbor a vyjít ven s báglíkem, v němž mám nacpané civilní šaty.

"Dělej!" pobízí mě Míša. "Skok do dálky je první v pořadí, možná už tě volali...!"

"Víš, kde mám skok do dálky?!" zavrčím, nicméně přece jen se dám do běhu, abych se aspoň takhle rozcvičila.

"Bylas boží," chichotá se cestou.

"Tebe bych nejradši zabila," ujistím ji. "Mělas ty dveře držet, ne stát o kus dál jak zaraženej hřebík!"

Učitel tělocviku má pro změnu tisíc chutí zabít nás dvě. Za pozdní příchod. Nepodaří se nám včlenit do chumlu sportovních nadšenců nepozorovaně, ale protože se už pilně závodí a on má dozor právě na skoku do dálky, pouze zakoulí očima a žene nás, abychom se zapsaly.

"Tak zlom vaz," popřeje Míša, jakmile zjistí, že její osmistovka startuje za pouhých deset minut.

"Leda tobě," procedím skrz zuby.

Ta potvora se může usmát! "Ale no tak, byla to sranda..."

"Já jsem se nebavila, věříš?" ujistím ji, přivážu si na tričko číslo 86, mimochodem pěkně hnusné číslo, a bez dalšího otálení se vrátím zpátky na doskočišti.

"Mariana Čechová!" vyřvává jakýsi pořadatel jako na lesy. "Je tu někde Mariana Čechová?!"

"No jo, pořád!" odseknu popuzeně, protože díky jeho povykování na mě soustředí, ale i u nejbližší tribuny. Určitě mě všichni poznají, to je to nemehlo, co vypadlo z kabinky....! Po očku mrknu do diváků, všicni mají pusy od ucha k uchu!

"Nekoukej, co kde lítá, a běžím, běžím!" pobízí mě náš tělocvikář. "Natři jim to. Ukaž jim, jak se skáče u nás!"

     Jeho povzbuzen má přesně opačný účinek, nejradši bych se sbalila a vzala kramle domů, jenomže to už mám píseček v doskočišti uhrabaný a připravený pro můj doskok. V obecenstvu kdosi hvízdne na prsty, pár lidí se k němu přidá, nějací blbečci dokonce začnou skandovat!! Ve zlomku vteřiny, než se rozeběhnu, si je nenávistně změřím koutkem oka.

Panebože, ne....!! Vždyť ten s černohnědými vlasy, co se kvůli mému výkonu neváhá postavit na nohy, aby lépe viděl,

je přece...

Tak jo, pro dnešek konec. Pokud se díl líbil nezapomeň dát VOTED....

Tak ne, no dobře pokračujem :)

Obrátím pozornost na dráhu před sebou, myšlenkami jsem však stále úplně jinde. Naberu slušnou rychlost, zrychlení by mi šlo, to ne že ne, ať vidí parchant jeden, že jsem v něčem dobrá a-

Ve stěžení chvíli zakopnu o odrazovou desku a místo ladného přeletu nad kukaččím hnízdem se zaryji pusou do písku hned za deskou!!

Tribuny aplaudují, všichni se svíjí smíchy, dokonce i Petra z naší třídy, která už do dálky skákala, se hroutí na trávník. Naraženého kolena si nevšímám, mnohem víc než fyzická bolest mě pálí posměch! K tribuně se nepodívám ani náhodou, nepřijmu pomocnou ruku našeho tělocvikáře, tos jim to teda natřela, směje se dokonce i on, vyrvu se holkám, které se mě ze solidarity snaží oprášit od písku, popadnu svůj batůžek, co se povaluje na hromádce spolu s ostatními, a snad nejvyšší rychlostí, jakou jsem kdy v životě vyvinula, zdrhnu z arény, kde jsme se tak straně ztrapnila!

Tak jo. Protože vy jste svoji část 100 VOTED a 800 přečtení překonali, tak byla řada na mě a tady to máte :) Pokud se díli líbí dejte VOTED+pěkný koment potěší a sdílení potěší vždycky :)