Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...18

Pitomé číslo, které mi štěstí opravdu nepřineslo, ze sebe servu ještě v hale sportovního domu, zajedu do jedné z kabinek, samozřejmě si vyberu uzavíratelnou zevnitř, a bleskově se převleču zpátky do džínsů. Spěchám jako blázen, co kdyby mě někdo vyhledal....? Třeba Míša nebo holky nebo... nebo nevím! Nedám jim šanci, protože rekord který v převlékání trhnu, se jen tak někomu nepovede!

Zamířím rovnou domů, jelikož nemám nejmenší chuť poflakovat se po městě, natož snad poblíž stadionu! Dlabu i na Míšu, od které mi vzápětí přijde esemeska, kam jsem zmizela, prý mě tělocvikář shání a pěkně pění! Dlabu na oba. Nevrátila bych se tam, ani kdyby mě to stálo neomluvené hodiny, natož v situaci, kdy je vysvědčení dávno napsané.

Mám vztek na učitele, že mě do reprezentace nominoval, na Míšu, která neudržela dveře kabiny, na sebe, že jsem takové tele... a hlavně na to prevíta Filipa( Filip, není Petr. Uvidíte, jak to dopadne. Ještě nás čeká asi tak 30-40 kapitol. Pokud byste chtěli další díly, napište mi do komentu :) )

co zkazil to, na co jsem se tolik let těšila!! A ještě se drze bavil na můj účet na doskočišti. No to už je na jednu sedmnáctiletou a těžce zmatenou holku fakt moc!!!

Poslední školní den je je nejkratší z celého týdne, přesto jistotu hned před zvoněním svoje drahé spolužačky upozorním: "Pokud nechcete přijít o kámošku a mám se s vámi bavit i ve třeťáku, včerejší sportovky jsou tabu, jasný?!"

"Nezajímá tě, kdo vyhrál?" baví se Petra.

"Ani kolik jsi skočila....?" dodá Karolína.

Můj sveřepý výraz je rozesměje tím víc, nicméně přestanou si mě dobírat. No, možná spíš proto, že do třídy nakráčí učitelka s paklíkem obávaných dokumentů v pod paží, a ne proto, že by se mnou ty potvory soucítily!

Známky na vysvědčení ničím nepřekvapí ani v dobrém, ani špatném, věděla jsem je předem, v jednotlivých předmětech nám je profesoři říkali, adepty se nerozhodnými výsledky přezkušovali. Vyznamenání má ve třídě pouze šest lidí, mezi kterými ovšem nejsem.

"Pak kdo je tady šprt," prohodím směrem k Petře, jež mezi vyvolené patří. "Nechápu, z čeho ses učila, když ty tvoje knížky vypadaly nepoužité."

"Jsem prostě genialní, věř tomu. Tady máš důkaz."

"Každej je geniální jinak," usoudí Karolína. "Třeba tvůj skok do dálky, Majo, byl naprosto geniální...!"

Nadechnu se, abych jí vynadala, nicméně když vidím jejich pobavené obličeje a představím se, jak to celé muselo vypadat komicky, stát se to třeba Káje, taky bych se smíchy lámala v pase, prostě se neudržím a rozřechtám se s nimi.

Když došlo k velké potupě a silně jsem si na sportovním kolbišti pošramotala svoje sebevědomí, takhle zpětně se musím smát, až si rozmažu nalíčené oči. Tohle téma nám vydrží ještě dobrou půlhodinu, kterou trávíme před školou, jak se najednou nějak nemůžeme rozloučit.

Teprve když se od nás holky odpojí, zůstaneme v kontaktu díky mobilům celé prázdniny, žádný strach, Míša mě doprovodí lékařce, kam se jdu pozeptat na výsledek bakteriálního testu. Míšina úloha instruktorky ji o vyloženě ohavný zážitek výtěrů uštřila, zase má výhodu! Moje úloha v kuchyni tábora však vyšetření vyžadovala a jelikož dopadlo negativně, mému odjezdu na Vysokou nic nebrání. Tedy, relativně nic... Přesto se nějak nedokážu těšit.

"Co blbneš?" domlouvá mi. "Potřebuješ změnit vzduch. Přijdeš na jiný myšlenky, uvidíš. Jsi zdravá, to je hlavní, no a s tím ostatním v téhle chvíli nic nenaděláš, to zjistíš až za měsíc, nebo kdy to máš dostat?"

"Těsně po táboře."

"Tak vidíš. Do té doby tyhle obavy zažeň! Na táboře bude fajn. Víš, koho jsem včera zahlídla na stadionu? Kubu i Pippa. Bohužel jsem s nimi nemluvila, ale už zítra..." Slastný výraz v její tváři mluví za vše.

Je to pěkně nespravedlivé! Jeden pitomej mejdan, jeden jedinej úlet... A mám tak odlišné starosti než ona!!

"Taky jsem tam někoho zahlédla," ušklíbnu se. "Filipa."

"Cože?! Fakt? Mluvilas s ním?"

"Ne!"

"No jo, tys nemluvila s nikým. Zmizela jsi rychlostí namydlenýho blesku!" chichotá se. "A kde jsi ho viděla?"

"Všimla jsem si ho mezi diváky. Jen letmo."

"Bodejť, když jsi vyletěla jak náboj z brokovnice! Škoda, mohly jsme si na něho po závodech počíhat a dát mu to pěkně sežrat, říct mu, co si o něm myslíme... Nezajdeme za ním dnes?" navrhne v bojové náladě.

"Díky, nechci," otřesu se odporem.

"Dneska máš poslední šanci." namítne. "Zítra odjedeme na tábor a za čtrnáct dní už bude tahle historie moc stará."

"Pokud mi nezůstanou následky..."

"No vidíš! Proto bychom tam měly jít dnes."

"Po tom, jak jsem se včera znemožnila? Nikdy!"

"Já tě nechápu," oznámí mi kamarádka. "Proč máš mindrák z toho, jestli ses před ním znemožnila nebo ne? Je to sprostej ubožák, kterej zneužil situace, kdy jsi byla mimo! Stydět by se měl on a za něco mnohem horšího než trapas na stadionu! Copak ti záleží na tom, co si o tobě takovej šupák pomyslí?"

Neurčitě trhnu rameny. Já vím, že by mi na tim nemělo v nejmenším záležet, jenže... Asi po sté si vybavím frajera, jak se zájmem vstane a nakloní se dopředu, aby o nic nepřišel. Ačkoli jsem ho spatřila na pár prchavých chvilek, jeho tvář mě strašila celou noc! Připadá mi, že se v té chvíli musel zastavit čas, asi jako při záběru kamerou, když člověk natáčí okolí a cvak, něco určitého se rozhodne vyfotit, obraz se na chviličku zastaví. Nejzajímavější je, že si jeho fotku dokážu vyvolat kdykoli a do nejmenších detailů! Ačkoli byl ode mě poměrně vzdálený, vybavím si i maličkou bílou fajfku Nike na jeho černém tričku.

Je to složitější, než se Míša domnívá- a já jí to neumím vysvětlit. Možná ani sobě, což je ještě horší!

"Myslíš, že si mám koupit těhotenksý test?"

"Zkusit to můžeš," usoudí, "ale asi je moc brzy."

Nakonec si ho skutečně koupím, dá mi to dost přemáhání a musím se hodně dlouho odhodlávat, než o něj v lékárně požádám, zrudnutí se při tom neubráním, jsem měkkáá!, nicméně nic nového se nedozvím. Ráda bych věřila tomu, že když se papírek nevybarvil, je to proto, že těhotná nejsem, než proto, že se to čtyři dny po styku nepozná.

Škoda vyhozených pěnez! Mohla jsem si o to víc vzít na tábor, na který se vlastně vůbec netěším.

"Cos tam dělala tak dlouho?" nechápe mamka, když konečně vylezu z koupelny.

Likvidovala důkazy, co asi jiného! Nahlas zvolí jinou taktiku: "Bolí mě břicho."

"Vezmi si živočišné uhlí," poradí mi. "Přibal si ho i na tábor, nikdy nevíš, kdy se ti hodí.

"To bude dobrý," zahučím neochotně.

"Já to stejně nechápu," prohlásí táta.

"Co?" zeptám se podezíravě, jelikož netuším, kam míří.

"Doma po sobě neuklidíš hrníček od snídaně a jako program na prázdniny si vybereš mytí nádobí pro celý tábor!"