Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...6

Ahoj lidi, protože mě baví psát tento příběh a vidím že vás to taky baví(toto dokazují Votedy :) )tak jsem zpátky i s novým dílem, doufám že se bude líbit :)

"No jo, ale v půl sedmý," ohradí se. "Spala jsem."

"Doma??"

"A kde jinde?" podiví se. "Ty na mě nejsi naštvaná...?"

"Naštvaná? A proč?!" užasnu vykuleně.

"Že jsem včera odešla s Kubou, přece,"pomůže mi oživit paměť. "Mělas spát u nás, jenže... Tys jít nechtěla a pak, chápeš, byla to moje životní šance!"

Míša plouží v objetí s klukem s tmavými ježkem, ve tváři blaženost sama... "Tohle je Kuba, Majo," představila mi ho. "A tohle je Mariana. Pojede taky na Vysokou..."

"Aha" vzpomenu si. No jasně, vloni se do něj zamilovala na táboře, kde dělala instruktorku, vydrželo jí to celý rok, byť šlo o čistě platonickou lásku, a kvůli němu jede letos znovu, a co víc zlanařila  i mne. "A jak ta šance dopadla?"

"On tam čekal na kámoše, Pippa a ještě někoho, ale nedočkal se jich, musel odejít, no a já šla taky. Pokecali jsme o táboře.... Jinak nic, ale je to na dobrý cestě. A ty? Ty sis s tím tetovaným klukem něco začala?"

"Tetovaným?!" ohradím se a opatrně vykouknu zpoza keře, protože z dolního konce zahrady slyším pokřikování. No jistě, moje drahá sestřička si všimla, že lenoším, a plácla sebou také do trávy, jenomže táta ji lapil... "Poslyš, Míšo, všimla sis tam nějakého kluka s hnědočernými vlasy?"

"S hnědočernými...? Jak vypadal?"

"Jako člověk s černočernými vlasy," trhnu rameny. "Tmavovlasej, krátké vlasy, dost hezkej...Džíny a černý tričko."

"Hm, neřekla bych," zklame mě. "Proč?"

"Maja se taky fláká!" vykřikuje Káča nespokojeně.

"Proč ona může a já ne?!"

"Zítra ti povykládám," rychle se s Míšou loučím. "Je to docela záhada... Musím končit. Zatím ahoj!"

"Mariano, ty už jsi hotová?" zajímá se táta.

"Mám narozeniny!" hájím se.

"Tys měla včera!" upozorní mě ségra.

"I tak si nezasloužím dřít jak plantážník!"

"Nono," kroutí mě táta pobaveně, zatímco  mamka se mě zastane: "Nechte ji být, je po té oslavě trošku unavená."

"Unavená?" uchitne se Robča. "Vožrala se jak doga."

A ak že se vzájemně ignorujeme! "Nějakej moc chytrej, ne? Podívej se do kalhot, jestli nepotřebuješ přebalit!"

"Děti!" okřikne nás mamka. "Ten kousek zahrady už společně doděláme, budeme to mít hned i bez osočování."

"Ani mě nehne, abych dřela za ni!" bouří se Káča.

"Ber to jako dárek k mým narozeninám," poradím jí.

"Já už jsem ti dárek dala!"

"Jo, myslíš tu jednu čokoládku Kofila? Ty ses práskla přes kapsu..."

Tak jo pro dnešek konec. Není lehké psát když jsem si přinesla jídlo a pustila si film který jsem ještě neviděla a zaujal mě :). Takže nebyl tak dlouhý :( Zítra však něco napíšu :) Voted+hezký koment potěší vždycky pro dnešek ahóóój :)