Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...23

Ahoj lidi, tak tu máme nový díl :) jdeme na to :)

Za jeho hlášku ho odměním varovným šklebem, Vandině slídivému pohledu se obloukem vyhnu. Abych se zbavila jejich zájmu, lahev přijmu a tvářím se, že si z ní loknu.

,,Moc jsi tomu nedala,"všimne si Kryštof.

,,Aspoň zbyde na nás, ukaž,"vysvobodí mě Kuba a já mu štafetu mileráda předám. Teprve pak zvednu oči. Filip si mě dávno nevšímá, zatímco Vandin výraz je vyloženě nepřátelský -_-. Tohle je tábor za všechny prachy!! Těm dvěma se prostě musím vyhýbat a i tak budu trnout, kdy se na mne něco provalí. Nejradši bych se sbalila a švihala na vlak! Nejprve přemýšlím, jak to zařídit, abych se mohla nenápadně odkrást do chatky, což v kruhu kolem ohně, na který Michal přiloží pár polínek, až plamínky radostně poskočí do výše a ozáří celé naše  posezení, dost dobře nejde. Později, když si Kryštof přinese kytaru a povídání prokládá hrou, by to sice šlo, nicméně to už se mi jaksi... nechce. Sedí se tam s nimi vlastně hrozně příjemně! Tedy, dokud po mně nikdo nic nechce a nenutí mě konverzovat. A to nenutí, tihle táboroví nadšenci si vystačí sami, i tak mluví jeden přes druhého, vzpomínají na loňské příhody a plánují ty letošní. Podle jejich řečí je snad za dva týdny nemohou všechny stihnout! Tábor Vysoká je vedený ve sportovním duchu, děti, které se sem přijedou sportovně vyžít, se fakt vyřádí, ovšem čekají je i jiné zážitky. Například dny s programem zaměřeným v indiánském, pirátském či pravěkém duchu, jakési dobrodružné výlety po okolí, noc v blízké jeskyni a asi tři noční hry, z nich mě nejvíc zaujme ta nejstrašidelnější, kterou svorně nazývají Andělé noci.

Opřu si hlavu o vysoké opěrátko hrubě sbitého křesla z kůlů, zadívám se na nebe poseté hvězdami a s požitkem vdechnu vůni ohně. Kryštofův melodický alt, kterým doprovází hru na kytaru, je působivý. Znovu jim závidím. Nejen vedoucím, ale i dětem, které se zítra slétnout, aby si ty své dva týdny užily!

Možná to tu nebude tak špatné, změním své hodnocení, když v půl jedné sezení rozpouštíme. Sprchy s teplou vodou jsou v hlavní budově, popadneme s Míšou ručníky a hygienické potřeby a pelášíme, abychom tam byly první.

,,Sakra, zapomněla jsem si v chatce kartáček na zuby," uvědomí si v ostrém elektrickém světle.

,,Co není v hlavě, musí být víš kde,"bavím se.

Zašklebí se na mě a odběhne, zůstanu v umývárně sama. Ne však na dlouho, po dlaždicích zaklapou pantofličky a do mého zorného úhlu vejde Vanda. Tak zrovna ta mi tu chyběla...!

Všimnu si, že se také na okamžik zarazí, naše minulé setkání bylo vyloženě na kordy, rozešly jsme se ve zlém, nicméně patří mezi ty, co řeší veškeré problémy na rovinu.

,,Proč jsi sem přijela?" zeptá se mě přísně.

Její otázka mě zaskočí, s pusou plnou zubní pasty zahuhlám: ,,No, na brigádu."

,,A proč zrovinka sem?"

,,Protože sem jezdí Míša, kámoška, tak mi to domluvila."

,,A to ti to mám věřit, jo?"

,,Nenutím tě." Vyplivnu pěnu, vykloktám si, otřu ústa ručníkem a dodám: ,,Jenom ti říkam, jak to je."

,,Nějak se mi to nezdá," pochybuje podezíravě.

,,Hele, s tvým klukem jsem nic neměla, jestli ti jde o tohle."

,,Můžeš to odpřísáhnout?"