Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...26

Ahoj lidi, tak tu máme nový díl :)

,,Nemáš zač. Mám jich schovaných v mrazáku zásobu," mrkne na mě a dokonce poslední dva pekáče domyje sám, abych si mohla na zmrzce v klidu pochutnat.

Pak, když si Michal přinese z jídelny poslední tři dočista vyjedené talíře a já je umyji spolu s tím svým, nemám už  v kuchyni nic dalšího práci.

,,Běž se vykoupat," radí mi Věra. ,,Já bych šla hned, ale zapomněla jsem si doma plavky...."

,,Půjčím ti svoje, Věrunko, chceš?" vtipkuje Franta.

Proplížím se táborovým náměstíčkem a zajedu do chatky jako hlemýžď do svého domečku. Samozřejmě se nejdu vykoupat, ačkoli nádherný večer k tomu vyloženě svádí, horký vzduch se ještě teď tetelí nad loukou plnou kopretin a zvonečků, pryskyřice omamně voní a děti, které nosí z lesa klacky a roští na malé oddílové ohýnky, nic netušíce o chystaném nočním překvapení, pobíhají kolem v tričkách a bermudách. Místo koupání v čistém lesním rybníčku popadnu ručník, šampon a mýdlo a upocené tělo si dojdu osvěžit do sprchy. Pečlivě si umyji i vlasy, šampon s vůní heřmánku několikrát vypláchnu a suším ručníkem tak dlouho, než přestanu vypadat jako zmoklá slepice.

Kvůli komu se vlastně tak šlechtím?? Leda kvůli Frantovi, když se z kuchyně prakticky nehnu! Už aby ti pitomci táhli o dům dál a moje existence tady v táboře přestane být ohrožovaná a vystavovaná stresům. Doufám jen, že to bude brzy, snad hned zítra ráno!

Pak se zase uklidím do chatky, vyšplhám po žebříčku nahoru a jen tak v kalhotkách a tričku vleže na břiše s bradou v dlaních civím maličkým okénkem k lesu. Takový krásný večer a já jsem tu zalezlá jak pes v boudě... Odkudsi se ozývá hra na kytaru a mnohohlasný dětský zpěv, prý než jít do války je lepší 

sedět doma a louskat buráky....

Natáhnu se, abych z boční kapsy báglu vytáhla Kaččin amulet, plyšového Alfíka. Chvíli se dívám na tu zrůdičku s nosem ne nepodobným rypáku mravenečníka a hlavou mi létají nejrůznější útržky vzpomínek. Ty na Piráta a vše, co se týká sobotního večera a noci, si zakazuji, vybavuji si jiné obrazy. Mámu s tátou, co asi v tuhle chvíli dělají, nejspíš sedí u televize, větrák puštěný naplno, popíjejí ledovou kávu a v klidu a pohodičce sledují televizní program, zatímco Robík přes svoje brejličky zírá na monitor počítače a upocenou rukou svírá hladký povrch myši. Kdo ví, jak se má Káča... Možná právě leští koňský zadek a kydá koblížky... A je u toho šťastná. Najednou se mi po nich zasteskne, když jsem s nimi pořád, mám jich po krk, především tedy Kačeny, ale takhle, v separaci a daleko od domova, mi chybí! Neměla jsem ji fackovat kvůli pitomé mikině, no tak si ji půjčila, a co? Nevídáno, neubyde! Možná měla mamka pravdu, v Kaččině šatníku se také najde pár kousků, které by zase pro změnu slušely mně...

Najednou mi už nepřipadá jako nejlepší nápad vybudovat si vlastní pokojík doma na půdě řadovky! Sourozenci mě sice štvou, ale jsem na ně zvyklá, a pak, být tam úplně sama jako v tuhle chvíli... Budu to muset ještě pořádně promyslet!

Tak jo pro dnešek  konec a ahóóój