Příliš drsná realita Petra Lexy

Příliš drsná realita...5

"To je dobře, že jste se bavily," kývne mamka hlavou spokojeně, zatímco táta se stará: "Jestliže sedmnáctiny byly velkolepé, co budete vyvádět při oslavě osmnáctin?"

"Tak to fakt netuším," přiznám se a radši beru roha do patra, kde máme krom obýváku a ložnice i dětský pokoj, tedy místnost, v níž se o trochu prostoru dělím s Katkou Robertem, těmi nesnesitelnými puberťáky. Teď ještě spí, tudíž nemohou mou vizáž ani příchod nijak komentovat, rychle se převleču do noční košilky a padnu na lůžko jako podťatá.

Není mi dopřáno vyspat se do sytosti, po obědě, ze kterého se částečně vymluvím, zbytek spláchnu tajně do záchodu, musíme všichni povinně na tu naši debilní zahradu, kterou naši už před lety koupili deset kilometrů od města. Původně si plánovali, jak na ní budou pěstovat veškerou možnou zeleninku, časem však pochopili, že půda nic nedá zadarmo a hlavně je třeba hospodaření věnovat, nestačí přijet jednou za dva tři dny zalít. Co neuschlo, to udusil plevel. Rok od roku se počet záhonků snižoval, až se zredukoval na trs pažitky. Krom něj máme na zahradě tak akorát spoustu ovocných stromů a pár keříčků rybízu- a hlavně mraky přerostlé trávy, kterou je občas třeba posekat. To už sice zvládl táta někdy v týdnu, teď je ovšem řada na nás, abychom seno shrabali na kopy, pro které si má přijet jakýsi místní zemědělec.

Otec nastolí otrokářský řád, rozdá nám hrabičky a celou tu kravsky velkou zahradu rozdělí na úseky, prý abychom se nehádali. Má to svou výhody, takhle aspoň nemusím vybírat škodobilé smeče, jimiž mě častuje Kačena. Ve čtrnácti s ní lomcuje puberta tak, že milá sestra div nepadá na ústa. Robo, Katčino dvojče, je sice také puberťák, nicméně holky a natož pak vlastní sestry nepovažuje za  objekty hodné jeho intelektu, tudíž se s ním dá vyjít

-vzájemnou ignorací.

Pár hodin spánku mi sice pomohlo, nicméně stále se cítím dost bídně. Natož na prudkém červnovém slunci, kdy mi po zádech tečou čůrky potu a já se ani nemohu vysvléct tak jako ségra do plavek, protože by byl vidět cucflek! Kolem hlavy mi neustále bzučí otravní komáři, nestačím se ohánět, bohužel víc rukama než hráběmi, a tím pádem nemohu být s prací vůbec hotova. A naši zahradu ne a ne prodat! Nechápu to. Stejně na ni nemají čas, tak proč na kousku hroudy lpí?!

Využiji okamžiku, kdy mi nikdo nevěnuje pozornost, a vlezu si do stínu keříčků obtěžkaného kuličkamu rybízu. Vylovím mobil a rychle vytočím Míšino číslo. Vezmi to, vezmi to, pobízím ji telepaticky. Konečně!!

"Ahoj, Májo...?" pozdraví mě opatrně.

"Fuj," oddechnu si. "Měla jsem o tebe strach. Kdes byla? Volala jsem ti ráno několikrát!"

Tak jo pro dnešek konec a přes víkend psát nejspíš nebudu, takže až po víkendu však se dočkáte :)

a omlovám se ale přečtětě si prosím znovu část 2 z tohoto příběhu trochu jsem to poupravila a proč to se dozvíte na konci tohoto příběhu :) poupravila jsem v tom příběhu jméno, ale v posteli byla s Petrem Lexou :)

VOTED+PĚKNÝ KOMENT POTĚŠÍ VŽDYCKY :)