That Girl || One Direction FanFic

chapter one

Sníh křupal pod váhou dívčího těla a vítr skučel a štípal do tváří. Mladá dívka zahalena do kabátu si svými promrzlými prsty prohrábla své dlouhé hnědé vlasy a povzdechla si. Byl typický prosincový den a ona by dala všechno proto, aby teď mohla být zachumlaná v dece a s hrnkem čokolády pozorovat z okna tu přenádhernou, ale i nebezpečnou zimu. Aby mohla být doma.

Domov. Většinou slovo, pod kterým si představíme dům anebo místo, kde žijeme s rodinou a jsme tam šťastní.

Pro dívku byl domov Dublin. Místo, kde se narodila a kde strávila svých prvních několiklet života. Ale jakmile se její matce stalo, to co se stalo a podlehla následkům, její otec nemohl snést prostředí ve kterém žil se svou manželkou a proto i se svou dcerou opustil i Londýn, ve kterém taky žila.

A letěli do České republiky.

Pro ni to nebylo lehké, ale zároveň chápala, proč to udělal.

Její otec byl skvělý člověk a s její matkou se skvěle doplňovali. On cholerik a ona naprosto dokonale klidná v každé situaci.

Nikdy neviděla víc zamilované lidi, než její rodiče.

Tak to bylo po celých jedenáct let, než přišla obrovská rána. Podpásovka anebo by se klidně dalo použít i: Nůž do zad.

Eleanor, její matce, diagnostikovali rakovinu. Rakovinu plic. A její šance na přežití byly pouze dvaceti procentní.

Na to, že ji skoro všichni už považovali za mrtvou, prožívala Eleanor i své poslední dny s úsměvem na tváři a povzbuzující náladou. Ona sama věřila tomu, že přežije.

Ale její manžel nevěřil. Vzdal a zahodil všechno hned poté, co se dozvěděl, že jeho drahá polovička už zhruba za dva měsíce bude někde jinde.

On té doby se choval divně. Z práce se vrátil brzo odpoledne, ale místo toho aby zůstal doma a věnoval se své dceři nebo jel do nemocnice navštívit svoji manželku tak na zbytek dne zmizel.

Vracel se vždy brzo ráno, ale s opileckým dechem, vůní ženského parfému na své košili a otisky rtěnky na tvářích.

Dívka nemusela být génius, aby ji došlo, co její otec po nocích dělá.

Ale ona se nevzdávala. Navštěvovala svoji matku každý den a ani na minutu nepřestala věřit v její uzdravení.

Pak ale nastal ten osudný den, kdy už i Eleanor věděla, že je konec. Že na tomhle světě už nemá co dělat.

„Teď mne poslouchej Danielle," zavolala si svoji dceru, aby ji řekla poslední věci, co měla na srdci.

„Slib mi," zasípala, „že budeš šťastná. Že se nikdy nenecháš nikým ani ničím ovlivnit a půjdeš za svým snem."

„Slibuju," zašeptala jedenáctiletá dívenka a se slzami v očích objala svoji matu. „Mám tě ráda," vzlykla ji do ramene.

„Já tebe taky sluníčko," usmála se Eleanor, ale poté to přišlo.

Nádech, výdech a poté se pokojem rozlehlo dlouhé pípnutí, co značilo, že srdce vypovědělo službu. Další obrazy byly pomíchané, ale Danielle si pamatovala jenom tu prázdnotu v očích její matky.

Sedm let. Sedm let uběhlo od doby, co zemřela nejlepší osoba v dívčiném životě. Zatímco ona brečela v pokoji a trpěla nočními můrami, její otec se potloukal po klubech, barech a pochybných místech a spal s každou na potkání místo toho, aby ji utěšil, obejmu, cokoli.

Vše se ale změnilo jednoho dne, kdy si otec přivedl domů vysokou vychrtlou blondýnku v drahém oblečení a s tunou make-upu na tváři.

„Danielle? Tohle je Elis. Bude s námi tady s Terresse bydlet," zpoza Elis vykoukla její mladší verze, ale v jasně růžových šatech.