That Girl || One Direction FanFic

chapter nine

„Tak, jsme tady."

Louis zaparkoval auto před domem... Houby před domem. To byla obrovská vila a vedle ní byly další tři.

„Tady bydlíš?" zajíkla se Lucile a Louis jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne. Tyhle domy jsou pro najaté, aby nikdo nevěděl, kde je naše vila. Protože bychom pak nemohli ani vyjít ven," povzdechl si Louis, ale poté i přes jejich protesty jim vzal kufry a mířili dovnitř.

Vevnitř to bylo snad ještě luxusnější, než to vypadalo z venku. Obě dvě byly unešené.

„Ah, už jste tady," promluvil Louis ke skupince čtrnácti lidí, co stála v hale. Všichni se po tomhle prohlášení otočili. „Teď se rozdělte do pětic, protože víc než tři pokoje navíc tahle vila nemá."

V tu chvíli začala mela, protože většina lidí se za tu krátkou chvilku co čekali na příjezd Louise, poznali a dohodli se na pokojích. Ale Danielle nepoznávala ani jednu tvář.

Asi o pět minut se všichni přestali hádat a před Louisem stály dvě mužské pětice a jedna ženská čtveřice. Danielle se k nim nesměle přišourala a postavila se za ně.

„Tak pojďte," mávnul na ně Louis rukou a potom naznačil Lucile, ať počká tady dole.

Zatím šestnáctičlenná skupina šla nahoru po schodech, než stanula v chodbě, kde byly čtvery dveře a schody do dalšího patra.

„Tak se o ně třeba poperte. Jsou tam postele a za hodinu se sejdeme na zahradě, rozdáme vám s klukama seznamy písní. Ahoj," zamával jim Louis a zase běžel dolů, aby se postaral o Lucile.

Čtveřice dívek, se kterými měla být Danielle na pokoji, se vydaly k pokoji, který byl nejblíže k nim a tak je hnědovláska následovala. Pokoj byl vymalován modrou barvou a nábytek byl barvy dubového dřeva. Uprostřed místnosti trůnilo pět postelí. Danielle si položila tašku k jedné z nich a opatrně se na ni posadila. Byla v přítomnosti těhle holek nervózní.

„Takže ahoj, já jsem Sara a jsem z Itálie," představila se dívka snědší pleti, která měla postel vedle Danielle. Ta se na ní usmála.

„Já jsem Danielle a jsem z České republiky," a připravila se na nevyhnutelnou otázku: „Kde to je?"

Ale byla mile překvapena, když Sara vykřikla: „Tam to znám! Máte tam mnohem lepší pivo, než u nás!"

Danielle se zasmála: „Děkujem."

„Tak to by stačilo," přerušila jejich konverzaci jedna ze zbylých dívek. „Je mi jedno, jak se jmenujete, anebo z jakýho zapadákova jste. Ujasníme si pár pravidel," vyprskla na ně. „My," ukázala na další dvě dívky, „jsem Precious. Takže na nás nebudete mluvit a po deváté hodině o vás nechceme slyšet. Žádné pouštění hlasité hudby, protož nás z toho bolí hlava. A jakmile něco řekneme, tak to uděláte, jasné?"

„A to jako proč?" Postavila se Sara s bojovným výrazem ve tváři. „Nejsme žádní otroci, abychom vám sloužily, takže si přestaň na nás otvírat ten váš zobák a buď sakra zticha. Povídám si s touhle jedinou normální osobou v celém pokoji, so shut up!" Křikla na ně zase ona a posadila se k Danielle. „Řekni mi, kde jsi bydlela?"

Na ty tři holky už dál nepromluvila, ale ty si stejně jenom odfrkly a začetly se do nějakého časopisu pro dívky.

Konverzace mezi Danielle a Sarou plynula a obě dvě si pořád měly co říct. Ale nejčastěji porovnávaly život v Itálii a poté v Česku.

Danielle jednou ale sklouzl zrak na hodiny a rychle se postavila. „Měly bychom jít."

Aniž by se podívaly na jejich tři spolubydlící, sešly schody až do suterénu a hledaly dveře na terasu. Jakmile je našly, otevřely je a ovanul je příjemný studený vánek a vyšly na zahradu, kde už byli shromážděni snad všichni soutěžící.