That Girl || One Direction FanFic

chapter twenty four

„Stejně nechápu, proč si nevybereš jenom jednu variantu tý písničky. Proč dvě, když můžeš mít jenom jednu?" Ptala se asi po padesáté Sara a upřeně sledovala hnědovlásku, která si trénovala choreografii na její dnešní vystoupení, které bude probíhat živě. Takže všichni musejí podat co nejlepší výkon, stejně tak i ona.

Dívka zastavila svůj pohyb a usmála se. „Protože si prostě nemůžu vybrat. A musíš uznat, že jakmile tam vytasím s tou druhou částí, bude to šok a překvapení pro všechny."

„To teda," uznala Sara a vrátila své kamarádce vytištěný text písně. „Pokud ti někdo bude rozumět."

Danielle se zasmála: „To asi nebude, ale bude to sranda. Už víš, co si vezmeš do vysílání?"

Sara jí darovala vědoucí úsměv, sáhla do skříně a vytáhla krásné bílé šaty, které vypadaly, jako kdyby byly šité pro bohyni.

„Ty jsou úžasné," vydechla obdivně Danielle. „Kde si je vzala?"

Sara se usmála a uklidila svůj oděv zpět do skříně a nezapomněla je uložit do ochranného vaku, aby se jí neponičily: „Rodiče mi je dali k mým šestnáctinám. A světe div se, pořád mi jsou!" Vypískla radostně a nadskočila. Ale neustála dopad a tak sebou švihla na postel.

Danielle se nechtěla smát. Doopravdy ne, ale prostě to nešlo. Ten pohled byl až moc vtipný, a tak se za pár sekund řehtala na celé kolo a slzely. Dokonce u toho vydala nějaký ten delfíní zvuk, ale nebylo to nic, na co by si Sara už nezvykla. Ono nějaké ty dva měsíce soužití s jednou osobou vás donutí si zvyknout.

Italka se posadila na postel a hodila zamračený pohled po svojí kamarádce. Otočila se k ní zády a dělala uraženou. Jakmile Danielle uviděla, co se stalo s její kamarádkou, přestala se smát a došla za ní.

„Ale no tak," podívala se jí do tváře, ale Sara se jenom uraženě otočila na druhou stranu. Danielle si povzdechla a kamarádsky jí objala okolo krku, ohrnula spodní ret a roztomile dětsky zašišlala: „Plomiň."

Saře se cukaly koutky. Danielle to viděla, ale její kamarádka si pořád chtěla hrát na uraženou a proto hnědovláska zvolila jedinou možnost, která teď následovala.

Opatrně přiblížila svoje ruce k jejímu břichu, a než to stihla Sara zaregistrovat, už se válela na zemi smíchy a prosila Danielle o odpuštění a o milost. Byla snad lechtivější než hnědovláska, jestli to bylo ještě možné.

Najednou se ale otevřely dveře a dovnitř vešla Lucile, která jakmile ty dvě smějící se individua viděla, ušklíbla se.

„Hej, to stačí." Oddělila je od sebe, a jakmile jí Danielle spatřila, po tváři se jí roztáhl úsměv.

„Lucile!" Vykřikla a hodila se svojí kamarádce okolo krku. Ta se jenom podívala na Saru a artikulovala něco ve smyslu: „Co to s ní dneska je?"

Dívka jenom pokrčila rameny: „ Dneska je nějaká veselejší, přítulnější a aktivnější než jindy. Je to s ní k nevydržení. Třeba dneska ráno mne vzbudila ve čtyři ráno a donutila se podívat na celé Bídníky!" Vykřikla vyčítavě směrem ke své hnědovlasé spolubydlící, která se jenom nevinně zaculila a slezla z Lucile.

„No promiň, ale Bídníci patří mezi základní vzdělání. To prostě nejde, abys je neznala." Obhajovala se Danielle, ale Lucile soucítila se Sarou. Sama věděla, jaké to je. Ani jedna neměla muzikály moc v lásce. Pokud se teda nepočítá Mamma Mia.

Jakmile Danielle viděla, že jí ani jedna z jejích přítelkyň nechápe, povzdechla si. Ony prostě nikdy nepochopí krásu toho muzikálu.

„No každopádně," rozhodla se černovláska změnit téma. „Přišla jsem sem, abych viděla vaše vystoupení a podělila se s vámi o můj jedinečný a profesionální názor," namyšleně nadhodila vlasy a na tváři měla stejně arogantní úsměv jako Lucas. „Která jde jako první?"