Rivalita

Zlámu ti i druhou ruku

"Čum na cestu náno blbá!" zavrčel na mě řidič z okýnka,který držel ruku na klaksonu a nepříjemně se na mě mračil.Já jsem se na něho otočila a zvedla ruce nahoru do obraného gesta "Omlouvám se" zakřičela jsem na něho a zase se otočila,rozeběhla jsem se k velké budově.Rozeběhla jsem se do nemocnice.

Vletěla jsem do hlavní haly a tam odchytila první sestřičku,která se na mě ustaraně dívala když mě viděla jak jsem se předklonila a lapala divoce po dechu."Slečno,jste v pořádku?" zeptala se mě milým hlasem a položila mi ruku na záda,já jsem se narovnala a olízla si popraskané rty "Kde najdu Adama Nováka?" zachraptěla jsem "On,on měl autonehodu.Volal kamarád,že ho vezou na sál" dostávala jsem ze sebe a každým slovem se mi rozklepával hlas víc a víc.Sestřička mě pohladila po rameně "Nejdříve se pořádně nadechněte" 

"Já se nechci nadechovat! Já chci vědět kde je Adam! Prosím"

Zvýšila jsem hlas ale hned jsem ho zase ztišila a omluvně se na ní usmála.Sestřička pokývla hlavou "Druhé patro,teď je na sále takže budete muset počkat" promluvila a já jsem se rychlým rozešla ke schodům,byla jsem skoro u nich když jsem se zarazila a otočila se "Děkuji vám!" pověděla jsem a zuby si přejela po spodním rtu.Zdravotní sestřička nad tím jenom mávla rukou a mile se usmála "V pořádku,utíkej za svým milým" 

"Za mým milým?" řekla jsem si sama pro sebe a uculila se nad tím.Otočila jsem se na patě a vyběhla schody do prvního patra,mohla jsem jet i výtahem ale já neměla čas čekat až se ta plechová krabice dostaví do přízemí.Funěla jsem ještě jako závodní kobyla a do toho všeho moje srdce šílelo,šílelo strachem a mou hlavu napadaly ty nejhorší ale i ty nejlepší scénáře.

"Nicol?" 

Zaslechla jsem Pavlův hlas a otočila jsem se za ním.Pavel seděl na židli s jednou rukou v sádře,se šitým obočím a s pár ošklivými modřinami na ruce,mírně jsem se zamračila a šla k němu."Co tady sakra děláš?!" vyjel po mě nepříjemně.Já se zmohla jenom na vykulení očí "Adam měl autonehodu,myslíš si,že bych zůstala ve třídě a v klidu udělala maturitu? V žádném případě!"

Uchechtl se."Neměla si sem chodit,uvědomuješ si,že budeš moct maturovat znovu až o prázdninách?"

"Uvědomuju si to a je mi to jedno.Kde je Adam?"

Pavel si odfrkl a zády se opřel o zeď za ním,zašklebil se když se bouchl do ruky zabalené v sádře."Pavle,kde je Adam?" zeptala jsem se znovu a pomalu "Mluv nebo ti zlámu i tu druhou ruku!" zvýšila jsem hlas a on si zdravou rukou promnul bradu "Je už skoro hodinu na sále" zabručel a já z jeho hlasu cítila strach,stejný strach,který mě žral uvnitř.

Povzdechla jsem si a posadila se na židli,rukama jsem se opřela o svá stehna a schovala jsem si obličej do dlaní "Panebože" zašeptala jsem si pro sebe a ucítila Pavlovu těžkou ruku na svých zádech "On to zvládne.Je to silný chlap"

"Přeju si ať to zvládne ale pak ho zabiju já" 

Pavel se zasmál.

"Co se vlastně stalo?" zeptala jsem se ho když jsem hlavu otočila na něho.Pavel pokrčil rameny a zavrtěl hlavou "Ani pořádně nevím.Adam nebyl v poslední době sám sebou,užíralo ho to,že to s tebou tak podělal a snažil se vymyslet něco jak tě ulovit zpátky" sklopila jsem pohled a popotáhla."Kurva" zaklel Pavel a zvedl mi hlavu "nechtěl jsem říct,že je to tvoje vina.Já tě chápu,ale chápu i Adama..chci říct,že jsem na straně vás obou." 

Smutně jsem se usmála a přikývla."Tak pokračuj,co se stalo?"

"Adamovi začal zvonit mobil a když se podíval na obrazovku zbledl jako stěna,ptal jsem se ho jestli je v pohodě ale to už jsme sjeli ze silnice a auto najelo rovnou do stromu" ošil se nad vzpomínkou "víc si nepomatuju" 

"V pohodě.Díky" 

Rukama jsem si přejela po stehnech a viděla muže v bílém plášti jak jde k nám.Pavel hned zpozorněl a postavil se na nohy "Jak je na tom?" zeptal se horlivě a doktor se usmál."Operace dopadla úspěšně,váš kamarád bude v pořádku" 

"Můžeme ho vidět?"

Skočila jsem mu do řeči a zkřížila si ruce na prsou,doktor se zasmál "Teď je u něho jeho rodina,budete se domluvit s nimi jestli vás bude chtít můj pacient vidět" s touto větou odešel.Podívala jsem se na Pavla a povytáhla jedno obočí "Proč by nás nechtěl vidět?" zeptala jsem se ho a on pokrčil rameny.Omotal mi ruku kolem ramen "Jdeme za ním?" 

"Jdeme"

***

"Jasně Pavle,Adam tě rád uvidí tak tu na mě počkej a já a Nicol si půjdeme popovídat někam kde budeme mít soukromí" pověděl Adamův otec a já se nechápavě podívala na Pavla,který pokrčil rameny.Protáhla jsem koutky úst nechápavě dolů a šla za panem Novákem,který se zastavil až v prázdné čekárně.Zkřížil si ruce na prsou a vystrčil bojovně bradu.

"O co jde pane Nováku?" 

"Jde o to,že nechci aby jsi chodila za mým synem"

Zamračila jsem se a také jsem si zkřížila ruce na prsou "Nevím o čem to mluvíte,proč?" zeptala jsem se a pan Novák se kysela zašklebil."Máš na něho špatný vliv,kvůli tobě se dostával do problémů,které jsem musel řešit.Kvůli tobě měl popletenou hlavu a nedával si pozor,navíc byl zničený když ses sním rozešla"

"Nechtěla jsem mu ublížit"

"To já vím Nicol,a proto jestli mu nechceš dál ubližovat tak odmaturuješ a necháš ho být,začneš ty i on žít nový život,který vám v budoucnosti něco přinese!"

"Co když s tím nebudu souhlasit?"

"Nebudu ti vyhrožovat.Řeknu ti jenom to,že pro něho nejsi dost dobrá!"

"Nejsem dost dobrá a na to jste přišel jak?"

Zasmál se."Adam je jako já.A já bych se nikdy nezapletl s holkou jako jsi ty! Tebe teď u Adama beru jako slabou chvilku,která ho za chvílí opustí a tak tě uštědřuji bolesti,kterou bys dřív nebo později stejně zažila"

"S holkou jako jsem já?" podivila jsem se a všechno ve mě vřelo.Pan Novák přikývl "Víš,že mám pravdu Nicol.Někde v sobě víš,že tě Adam nikdy nemiloval a že si byla jenom jeho malá hračka.Udělej to pro sebe a začni žít znovu,nestarej se o něho"

"Pro Adama?" 

Přikývl.

"Tak dobře,ale chci jednu věc" 

"Jakou?"

"Chci vědět jestli je Adam v pořádku" pověděla jsem pevným hlasem a vystrčila bojovně bradu.Pan Novák se pobaveně usmál "Ty ho vážně miluješ co? Ubohá holčičko ale dobrá,Adam bude v pořádku.Modřiny mu zmizí,stehy se mu vyndají jenom bude mít malou jizvu na břiše.Spokojená?"

"Spokojená" 

"Fajn a teď vypadni" 

Otočila jsem se a byla na odchodu,než jsem však otevřela dveře a odešla otočila jsem se na Adamova otce "Možná Adama tak dobře neznám ale neřekla bych,že je stejný jako vy" řekla jsem mu a přitom jsem se mu dívala do očí.S těmito slovy jsem také odešla.

Předposlední kapitola a zítra poslední z pohledu ADAMA!

Dnes máte o něco delší kapitolu a já vám chci poděkovat za to,že mi dovolujete abych se tady vypsala ze svých pocitů a nepříjemných zážitků,který poslední dobou není málo! DĚKUJI!

Tasha