Rivalita

Dýchej a nezastavuj dokud můžeš

Musela jsem usnout,protože když jsem otevřela oči ležela jsem na hrudi Adama a on mě hladil po vlasech..zamračila jsem se a zavrtěla jsem se.

"Ehm..Adame?" 

"Ano?"

"Mohl by si mě pustit,ráda bych se nadechla" zamumlala jsem mu do hrudi,která se zdála být pevnější než na pohled působila a cítila jsem jak jeho svalnatá ruka omotaná kolem mého pasu povoluje.Zhluboka jsem se nadechla a posadila jsem se,promnula jsem si zarudlé oči od pláče a podívala jsem se na Adama,který se rozvaloval na mojí posteli a díval se na mě..ustaraně,soucitně,proč? 

Nevěděla jsem proč tu je,proč se na mě povzbudivě usmívá a proč jsou po mém pokoji kapesníčky..než jsem se pořádně probrala a na mě udeřila tvrdá pravda rivality.Crowley umřel.Můj nejlepší parťák do nepohody odešel..v krku se mi udělal knedlík a oči se mi zalily slzami.Otřela jsem si je a vylezla jsem z postele.

"Kam jdeš?" 

"Obléct se a pak ven si zaběhat" 

"Ty umíš běhat?" 

Otočila jsem se na něho a zamračila jsem se..nedávala jsem mu za zlé,že do mě rýpe,spíše jsem byla ráda,protože mi to umožňovalo nemyslet na mou kouličku chlupů,která už se mnou není,mohla jsem si na něm vybít všechny emoce..všechen vztek,smutek a pociťovanou zradu.Mohla jsem prostě skočit na postel a začít do něho mlátit hlava nehlava,místo toho jsem ale z prádelníku vytáhla tepláky,tílko a mikinu a s tím vším jsem zmizela v koupelně,která byla na stejné chodbě jako můj pokoj.

V koupelně jsem se převlékla a chvíli na sebe tupě zírala do obličeje.

Jsi troska!

Ozvalo se moje podvědomí..nadechla jsem se nosem a vydechla zhluboka ústy,udělala jsem si drdol a vyšla jsme z koupelny kde jsem narazila na těla..do těla patřící Adamovi.Chytl mě za ramena a donutil mě abych se mu podívala do tváře "Budeš v pořádku" promluvil a palcem mě pohladil po bradě..ztěžkl mi dech a srdce se rozbušilo.Sklopila jsem pohled a vyvlékla se z jeho sevření "Budu v pořádku..jednou,ale ne v nejbližší době" pověděla jsem ostrým tonem hlasu.Seběhla jsem schody a Adam běžel za mnou,vždycky jsem chtěla mít vlastní myší ocásek.

"Nicol! Jdu s tebou" 

"Kam?"

"Běhat..prosím tě vždyť máš na sobě kalhoty" 

Pokrčil rameny a tašku si dal na rameno "Tak skočíme ke mě domů já se převleču a pak se půjdeme proběhnout..nebo se snad bojíš,že mi nebudeš stačit?" pozvedl obočí a já jsem se zamračila.On mě chce vyprovokovat? Jako vážně? Daří se mu to.

Povzdechla jsem si a sundala jsem bundu z věšáku "Fajn,ale nebreč až uvidíš jenom moje záda" procedila jsem a vyndala jsem si běžecké boty.

"Když uvidím tvoje záda uvidím i tvůj zadek..a to mi nebude vůbec vadit" 

Zvedla jsem k němu pohled a v hlavě jsem ho pořádně kopla do koulí a smála se nad jeho bolestí..zavrtěla jsem hlavou a zakřičela jsem na Klárku,že jdu ven.Otevřela jsem dveře a s Adamem po boku jsem šla k němu domů..cesta netrvala dlouho,protože Adam bydlí ve stejné ulici jako já.Celou tu krátkou dobu jsme šli potichu,Adam ticho prolomil až když jsme zastavili před jeho domem "Počkáš tady nebo chceš jít se mnou dovnitř?" 

"Máš doma někoho?" 

"Nikdo není doma,tak jako vždycky" pověděl trochu sklesle a mě se podařilo aspoň pousmát "Půjdu dovnitř" zachraptěla jsem a šla jsem za Adamem do jeho domu,zůstala jsem v chodbě a prohlížela jsem si fotografie,které byly pověšené na zdech.Adam zmizel v pokoji aby se převlékl a během chvíle byl u mě ve sportovním oblečení a s láhví vody.Podívala jsem se na láhev a pak na Adama "Ta voda po cestě zmrzne" 

"Zas taková zima tam není" mrkl na mě a vyprovodil mě ven,zamkl dveře a natahoval si na ruce rukavice.

"Poběžíme rovnou odtud nebo až v lese?" 

"Rovnou odtud" pověděla jsem a rozeběhla jsem se po chodníku do lesa..dýchala jsem nosem a vydechovala jsem ústy,snažila jsem si pročistit hlavu,snažila jsem se nemyslet na mou velkou ztrátu..snažila jsem se zapomenout,protože když zapomenu nepocítím žádnou bolest.Do lesa jsme se dostali rychle a já pořád přidávala na tempu..nohy mě už pálily,plíce nabíraly méně a méně kyslíku a mě slzy tekly proudem po tvářích.I přesto jsem nehodlala zastavit.

"Nicol!" 

Slyšela jsem Adamův hlas ale já pořád běžela..běžela jsem po úzké lesní cestě,nedávala jsem pozor na cestu a zakopla jsem o vystouplý kořen stromu.Ztratila jsem rovnováhu a tvrdě jsem dopadla na zem,svůj pád jsem zbrzdila rukama..ležela jsem na zemi a propukla jsem ještě v horší pláč než u mě v pokoji.Přiběhl ke mě Adam a hned si klekl na kolena,tvářil se ustaraně "Nicol..Nicol jsi v pořádku? Co tě bolí? Jsi zraněná? Musíš k doktorovi!" 

Ignorovala jsem všechno co říká..kotník jsem měla v pořádku ale moje srdce trpělo,to by potřebovalo doktora a psychiatrickou pomoct.Popotáhla jsem "Musím zapomenout" dostala jsem ze sebe a Adam mě chytil za ramena a posadil,chytl mou tvář do rukou a vrtěl nesouhlasně hlavou "Opovaž se na něho zapomenout! Nepomůžeš si!" mluvil nahlas abych ho vnímala "Vím,že to bolí ale musíš být silná..ty jsi silná a dostaneš se z toho,ne že ne!" odhrnul mi vlasy z tváře "Já ti věřím!"

"Ale já sama sobě ne!" 

"Nepodceňuj se,Nicol!"

"Proč to všechno děláš Adame! Vždyť mě nenávidíš!" 

Adam se usmál "Opak je pravdou Nicol" zarazila jsem a s otevřenou pusou jsem na něho doslova zírala "Co-cože?" dostala jsem ze sebou ale nedostalo se mi slovní odpovědi..dostala jsem odpověď ve tvaru jeho rtů na mých.

Políbil mě.Znovu.

Miluju vaší aktivitu!

Tasha