Ohnivá koruna

Kapitola 6. - Podzimní princ

Dneska bylo opravdu hezké počasí, tak jsem se rozhodla, že podniknu pravidelný průzkum našeho království. Princové měli přijet až za dva dny a já na ně nehodlala čekat zavřená ve svém pokoji. Rodiče ze samých příprav zapomněli na všechny lekce, které bychom měly mít a já se hned po snídani vykradla do kuchyně, ukradla pár pamlsků pro Jasmine a za chroupání čokoládové sušenky pro mě spokojeně odkráčela do stáje.

Jasmine ležela na zemi a pospávala. Můj pach ji nijak nevyděsil ani když jsem vešla do výběhu a vzala připravené sedlo. Otevřela oči a líně mě pozorovala, až když jsem z kapsy vytáhla pamlsky ožila. Musela jsem se zasmát, jak mi málem sežrala ruku. 

„No tak klid." Pohladila jsem ji po hlavě a osedlala jí. 

Nepřemýšlela jsem nad tím, kam poletím, viděla jsem se prostě ve vzduchu. Možná že nějaká část mě se chtěla podívat, zda už jsou princové na cestě, nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale přistihla jsem se, jak se až nebezpečně držím nad královskými cestami vedoucími do Frostheimu. Nikde nikdo. Nechala jsem to být, navedla jsem Jasmine k lesu a nechala ji lítat nad ním. Nebylo tu místo pro draka. Vylétla nad koruny stromů a nechala mě v lese samotnou. Těžký kabát mě dneska hřál víc než obvykle. Procházela jsem se po lese a zkoušela zapálit větvičku, kterou jsem držela v ruce. Nešlo to.

„No ták..." Zaklela jsem a zaměřila se na ni znovu. Vnímala jsem její vnitřní teplo a jak je na povrchu zmrzlá. Všechnu pozornost jsem zaměřila jen na ní. Když jsem otevřela oči, hořela. Mizela pod malinkým plamínkem a kroutila se do černoty. Usmála jsem se. Malé krůčky, ale účinné. Najednou jsem zaslechla zakřupání listí kolem mě a ucítila oheň. Ne ve vzduchu, ale moje tělo. Někdo tu byl. Šimraly mě konečny prstů a cítila jsem zvláštní tíhu. 

Za malou chvilku jsem uslyšela dusot kopyt, ale vypadalo to, že spíš než jeden jezdec, jsou dva. Schovala jsem se za stromem přesně ve chvíli, kdy se dva jezdci objevili na hrbolaté lesní cestě. Kousek ode mě byla cesta prorostlá kořeny. I pro pěšího, který nedává pozor by to byla strašná cesta, co teprve pro koně? Chudáci koně.

„Vážně je to správná cesta?" Řekl nějaký neznámý hlas. Přitiskla jsem se ke stromu a kůra pod mojí rukou začala kouřit. Rychle jsem foukala, abych ji uhasila. V tom promluvil druhý jezdec a já ztuhla. Ten hluboký sametový hlas mě provázel v myšlenkách každou noc. Ten kluk z léta. Thomas. Ale co dělal tady? Nedokázala jsem si pomoc, vyklonila jsem se, abych na něj viděla.

„Tak nějak už není kam jinam jet?" Řekl Thomas a zastavil koně. Druhý muž zastavil vedle něj. Oba se začali rozhlížet.

„Fajn, tak to otočíme a vrátíme se domu." Thomas otočil svého majestátního hnědáka a ten druhý jezdec ho hrubě chytil za paži.

„Vrátit se nemůžeme, to snad víš. Je jenom jedna cesta."

Neviděla jsem Thomasovi do obličeje, ale viděla jsem, jak se celý napnul a vychutnávala si hru svalů po jeho oblečením. Ten chlap nemohl být skutečný. Nakonec se mu vytrhl bez jediného slova.

„Přijedeme na ty námluvy a splníme, co se od nás čeká." Řekl jezdec. 

To neeeee, neeee, neeee. Námluvy? Oni jedou na námluvy? Znamená to, že...

„Vždycky si poslouchal jak beránek." Odsekl mu Thomas.

„Sakra bratře, na tohle není čas, musíme tam přijet!" 

Zadívala jsem se na jezdce a snažila se mezi Thomasem a jím najít společné rysy. Byl starší než on, s několikadenním strništěm, ale výraz měl rozhodně méně zamračený než Thomas. Mohli to být bratři.

„Představ si, co se nám stane, když tam nedorazíme." Pokračoval jeho bratr.

„Rozeberou nám princezny?" Skepticky odpověděl Thomas.

An trochu se mi jejich rozhovor nelíbil. Ani trochu. Tohle totiž vypadalo, že je Thomas a jeho bratr...že jsou...

„Podzimní království už účast stejně potvrdilo. Když nedorazíme, budeme to mít následky na obou stranách." 

Podzimní princové? Moje srdce začalo nekontrolovatelně bušit.

„Sakra ten kůň snad schválně šlape na všechno, na co nemá. A tahle cesta je vážně příšerná." Rozčiloval se Thomasův bratr nad kopytem svého koně. Pak už jsem nechtěla nic poslouchat, odstoupila jsem od stromu a co nejtišeji začala utíkat. Jenže jak se ve mně mísily myšlenky, a moje hlava byla až moc rozrušení. Otočila jsem se v momentě, kdy jsem ucítila kouř. Zanechávala jsem za sebou ohnivou stopu. Jo, já zapálila les svýma nohama. Ne, teď ne, proboha. 

„Kruci, kruci, kruci..." Začala jsem na oheň ušlapovat. Ale účinek to nemělo. Chytla mi bota.

„Sakra..." Zaklela jsem a uhasila jsem ji rukavicí. Než jsem se nadála, někdo mě celou zlil vodou.

Zůstala jsem stát jako opařená. No, vlastně já byla opařená. Vypálená cesta za mnou byla uhašená a přede mnou stáli dva jezdci. Thomasův bratr se na mě mračil a Thomasovi z rukou odkapávala voda. Pozoruhodné, podzimní princi. To slovo jsem v hlavě vyplivla jak shnilé ovoce.

„My dva už jsme se potkali, krásná neznámá, jeden by řekl, že máš v oblibě zdejší lesy." Ušklíbl se na mě Thomas, když mu došlo, kdo jsem. Já na něj jen zírala. Byla jsem mokrá. Od hlavy až k patě. Musela jsem se dostat na cestu. Rozeběhla jsem se k cestě. Oni mě okamžitě následovali. Ale byla jsem rychlejší. Než mě stačili doběhnout. Zastavila jsem se na cestě a ruce zatnula v pěst. Kde byl ten drak, když jsme ho potřebovala? Snažila jsem se vnímat svoje tělo. Jak je studené. Jak mi jednotlivé kapky vody stékají po rukou, po zádech, jak se mi vlasy lepí na obličej a mokré oblečení studí na těle. Začala ze mě vycházet pára. Zaradovala jsem se. Oblečení mi začalo schnout a já cítila, jak se mi pokožka prohřívá. Vysušila jsem se. Netušila jsem jak, ale povedlo se mi to.

„Pěknej trik, takže se to umí prát a ještě se samovolně usušit?" Zasmál se za mnou Thomas. Jeho bratr už za ním nebyl, nejspíš se vrátil ke koním. Thomas ke mně přešel a natáhl ke mně ruku, jako kdyby se chtěl opět dotknout mé tváře, já mu však ruku strhla a protestně vystrčila bradu.

„Ale ale, že by se to chtělo zase prát?" Zasmál se. Přestože jsem si ho představovala každou noc před spaním, jeho pronikavé modré oči mi opět vyrazily dech. Byl tak nádherný, přestože  vypadal, že ujel dlouhou cestu.

„Často se dotýkáš neznámých dívek?" Vypadlo ze mě, aniž bych si to promyslela. Thomas pozvedl jedno obočí.

„Často na všechny vytahuješ meč?"

Neodpověděla jsem. Díval se na mě a měřil si mě pohledem. Sjel z mého obličeje k blůze, pod kabátem, upnutým kalhotám a k meči, který z pod něho vykukoval.

„Už mi prozradíš, kdo jsi?" 

„Zjisti si to sám, princátko." Uculila jsem se a hned na to se vedle mě objevila Jasmine. A musím říct, že s pořádnou parádou. Stromy u cesty se ohnuly a Jasmine na Thomase vycenila svoje nabroušené zuby. Nasedla jsem na ní a pobídla ji k letu. Tak pyšná jsem na ní ještě nebyla.

„Zatracená holka." Slyšela jsem Thomase, než nás rozdělili mraky.

________________________ 

Tuhle kapitolu mě tak moc bavilo psát. Myslím, že lepší shledání proběhnout nemohlo, že? 

Pokud se vám příběh líbí, hlasujte nebo napište komentář, jsem za to hrozně moc ráda ♥ Přeji příjemné čtení.