Ohnivá koruna

Kapitola 23. - Zásnubní ples

Celý den mě princové zdravili a klaněli se mi. Občas se mnou nějaký prohodil slovo a zase rychle jako přišel odběhnul. Byla jsem si jistá, že to má, co společného s dnešním zásnubním plesem. Byla jsem nervózní, a když se ke mně blížil už po třetí od rána princ Julian s prosením jsem kroutila hlavou a utekla před ním dřív, než se ke mně dostal.

Pospíchala jsem chodbou pro služebnictvo, aby se mě už dneska na nic nikdo neptal. Bylo to pořád to samé. Jaké jsou vaše nejoblíbenější květiny? Máte ráda šperky? Oblíbené zvíře nebo barvy? Určitě to bylo kvůli zářím, které si pro mě očividně naplánovali všichni na dnešní den. Což bylo to horší. Všichni to uvidí, celý palác bude upírat oči na záři, a potom na mě, jak se na ní tvářím. A budou chtít vědět moje rozhodnutí.

Koho si vybere, princezno? Výsosti, ten jarní princ vám ale udělal nádhernou záři, není to od něho tak milé?

Ne, ne, ne!

Chtěla jsem zmizet, propadnout se do země a neřešit námluvy. Nechtěla jsem se vdávat, ne když jsem nikoho nemilovala, ne když jsem se musela vdát z rozumu a stejně žít mizerný život někde zavřená a nemoct se ani proletět a nosit kalhoty. Zavřou mě někam do paláce nebo sídla a budu muset rodit děti a řešit intriky šlechty. Na to jsem prostě ještě nebyla připravená. Nemohla jsem se vdát. Vždyť by se mnou ani nebyli šťastní. Já sama bych nebyla šťastná.

Bolela mě hlava ze všech těchhle myšlenek. Bylo mi mizerně. Úzkost se mi usadila na hrudi a nechtěla odejít celý den.

A úplně stejně mi bylo i večer, když jsem stála před zrcadlem a dívala se na sebe. Jediná uspokojivá věc na dnešním dnu byla moje róba. Měla jsem temně rudé šaty pošité zlatou krajkou. Výstřih byl oválný tak, že mi koukala ramena, ale rukávy dál pokračovaly pouze jako krajka až k zápěstím. Od spodu šatů byly mezi zlatou krajku ornamenty v různých odstínech od oranžové až po černou v obrazu plamenů. Část vlasů mi sepnuly na temeni a dál volně splývaly na záda, a když mi na hlavu posadily křišťálovou korunu se špičatými hroty a temně rudými diamanty, která se leskla tak, že se v ní odrážely všechny svíce, zatajila jsem dech.

Takhle by mohlo vypadat královna.

Dekolt a uši mi zdobil jen decentní náhrdelník s malým rubínem uprostřed, a to samé i u naušnic. Natáhla jsem pravou ruku před služebnou a ta mi nasadila na prsteníček prsten s rubínem ze stejné sady, jako zbytek šperků. Podívala jsem se na levou ruku, kde by měl být za pár hodin jiný prsten. Ten zásnubní.

A opět jsem posmutněla. Doteď jsem nevěděla, jestli prince odmítnout, nebo co mám vůbec dělat. Chtěla jsem se na to zeptat sester, jenže ty měly takové přípravy na ples, že jsem byla ráda, když jsem je viděla chvilku na snídani.

Otočila jsem hlavu k oknu a podívala se směrem, kde byly stáje. Je s mými vyjížďkami dnešní dnem konec? Měla jsem si aspoň naposledy zaletět na průzkum a rozloučit se s mojí zemí. Nebo tu zůstanu? Achjo.

„Moc vám to sluší, Výsosti, vypadáte jako budoucí královna." Pronesla mile služebná, která mi ještě upravovala poslední detaily mých vlnitých vlasů, do kterých dávala zlaté a oranžové spony, aby v nich vypadalo, že mám jiskry. Podívala jsem se zpátky na sebe do zrcadla.

Měla pravdu, vypadala jsem nádherně, o to víc mě štvalo, že jediný člověk, od kterého bych to chtěla slyšet mě odmítl. Nevím, kdy se stal ten zlom, že by mi záleželo na tom, co si o mě Thomas myslí, ale po tom polibku jsem nezvládala myslet na nic jiného. Ano, byla jsem naivní a hloupá holka, která si myslela, že by ji snad mohl chtít. Přeci přijel na námluvy.