Ohnivá koruna

Kapitola 2. - Píseň čepelí

Už týden mám domácí vězení, protože jsem podpálila všechny ty nesmírně vzácné ledové růže, které vyrostou na našem zimním území a jsou tak nesmírně nesmírné, jak tvrdí můj otec...no zkrátka princezna ohně se v zimě využije jen jako topení.

„Mami, už je to víc jak týden, co jsem je nechtěně zapálila, zruš už to domácí vězení, prosím." Naléhala jsem na mámu, která právě pozorovala, jak venku zahradníci vysazují nové ledové růže. Stála v mém pokoji v dlouhé tmavě zelené zlatem prošívané róbě. Černé vlasy měla sepnuté na temeni do copu a obtočené po celé délce zlatou stuhou. Matka byla krásná a velice moudrá. Nato, že porodila 4 dcery neměla vrásek tolik, jak by se očekávalo.

„A copak budeš dělat?" Zeptala se skeptickým tónem. Nikdy se neptala, co dělám mimo nařízenou výuku. Věděla to moc dobře. A nelíbilo se jí to. Nedivila jsem se, chtěla ze mě mít vzornou princeznu, a já místo toho trávila den lítáním si někde po lesích.

„Chci se proletět na Jasmine a být zase svobodná, a ne hlídaná každou minutu služkou, která mi vleze do pokoje a zeptá se tou nejpitomější otázkou „Princezno? Jste tady?." Řeknu a napodobím služčin otravný hlásek. Matka se na mě káravě podívá. Prosebně svraštím obočí.

„Ten týden ale nenadělal žádné škody, a tomu říkám úspěch." Bránila se matka. Au, to bolelo.

„A když ti slíbím, že nebudu jen tak používat oheň?" Zamrkala jsem prosebně. Chtěla jsem zpátky svou volnost, i když jsem nemohla zaručit, že nechtěně něčemu nezpůsobím lehkou popáleninku. Matka se na mě dlouho dívala a nakonec nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Tak dobrá, ale jednou tady něco podpálíš a budeš mít domácí vězení do doby, než se vdáš." Prohlásila a já jí pevně objala a cítila, jak se pousmála. Když opouštěla pokoj zaslechla jsem, jak domlouvá služkám. Výhra.

Přiskočila jsem ke skříni a začala si rozepínat svoji světle modrou róbu. Jen když jsem se dotkla jemné látky košile a na nohou mě obepínaly kalhoty, byla jsem zase svá a plná energie. Šaty nebyly nic pro mě. Jak se vůbec dá na šatech lítat na drakovi? Těžko, já vám to řeknu. K opasku jsem si připevnila pouzdro na meč a dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy svázala do copu. Přehodila si přes sebe těžký teplý kabát a na ruce pevně nasadila rukavice. Ne že by někdy můj oheň zastavily, tohle rozhodně nebyl můj první pár, ale vydržely ze všech zatím nejdéle.

Seběhla jsem do stájí a na zdi si vzala meč. Ostří se zalesklo ve slunečních paprscích pronikajících z otevřených oken a já se vydala do nejzazší části stájí, která se otevírala do velkého skalnatého výběhu. Jasmine, můj drak, byla celá nadšená, když mě zahlédla. Trhla hlavou, jakmile mě ucítila, přispěchala ke mě a natáhla velkou modrobílou hlavu.

„Tak co holka, chyběla jsem ti?" Pohladila jsem ji po hlavě a ona spokojeně zavrněla. Vzala jsem do ruky sedlo a osedlala ji. Jasmine se nedočkavě vrtěla, už takhle bylo děsně složitý osedlat svého draka, ale musela jsem uznat, že alespoň v téhle věci jsem úplně marná nebyla. Jasmine byla velká, tak velká, že obíhání kolem ní, zapínaní přezek a napomínání, aby mi trochu pomohla, mi zabralo dvacet minut. Nakonec jsem jí bezpečně vyvedla ze stáje, těžké kroky otřásaly zemí a pár sloužících se za námi ohlédlo. Vidět draka pro ně nebyl nezvyk, ale určitý respekt k němu přesto chovali. Vylezla jsem Jasmine po přední noze a usadila se v sedle. Tohle bylo ono, tohle mi chybělo.

„Tak leť, holka."

Vzduch mě příjemně ovanul. Za 13 let, co jsem měla Jasmine jsem se naučila, jak rychle letět, aby se pro mě vzduch nestal nepřítelem a já hlavně neslítla. Vítr si mi hrál s vlasy, které mi vypadly z copu. Z té výšky jsem viděla skoro celou rozlohu našeho Zimního území. Náš zámek stál na skále nad Frostheimem, hlavním městem našeho království. V dálce jsem potom pozorovala rozmístěné malé vesničky a namísto polí louky sněhu a zasněžené lesy. Tyto chvíle patřily k mým nejoblíbenějším. Milovala jsem panorama naše království a svobodu, které představoval vzduch nad ním. Pokud jsem se někde cítila svá, bylo to ve vzduchu, v sedle Jasmine pozorující svůj domov.