Ohnivá koruna

Kapitola 21. - Ohnivý polibek

Došla jsem před dveře do Thomasovi komnaty a sama nechápala, co to dělám. Zaklepala jsem. Ozvalo se zamručení ať vstoupím. Zaváhala jsem, ještě jsem se mohla otočit. Ale konec měsíce se blížil. Všechny dcery byly výhodně zasnoubené a postavené na královny, a já už s tím taky musela něco dělat. Znovu se ozvalo dále.

U živlů!

Vstoupila jsem do pokoje a uviděla Thomase. Bez košile. S mokrými vlasy. Pohledem jsem sjela po jeho těle. U všech živlů tohle má být jako opravdický? Měla jsem pravdu, byl vypracovanej, a ramena měl tak dokonalá a široká, že jsem se ze strany kousala do tváře. Chtěla jsem se otočit. Okamžitě. Vážně jsem to chtěla udělat. Vážně jsem chtěla.

Ušklíbnul se a vlasy si vysušil ručníkem, který měl položený na posteli. No to je konec.

„Nikdy bych nečekal, že mi přijdete až do pokoje, Výsosti." Ušklíbnul se opět a provokativně se uklonil. Já nevěděla, kam dřív s očima, takže jsem se zadívala na podlahu a snažila najít slova.

„Přišla jsem ti učinit nabídku." Řekla jsem váhavě. Přešel ke mně a rukou se opřel o trám postele. Jak jsem byla ráda, že jsem zavřela dveře. Tohle by si nejedna služka nechala líbit.

„Poslouchám." Řekl jen. Od podlahy jsem vzhlédla k jeho obličeji a k jeho tělu. Věděl to, jak moc je přitažlivej, věděl to a hodně.

„To trpíte nedostatek košilí, nebo je vám tady v zimě takové teplo?" Našpulila jsem naštvaně pusu. Takhle se nedalo soustředit. Chvilku mě s viditelným smíchem pozoroval.

„Kdo by čekal, že sem tak vtrhnete, princezno?" Ušklíbnul se a s protočením očí si došel pro bílou košili přehozenou přes křeslo v pokoji. Ovšem že si ji přetáhl pouze přes hlavu, takže nezapnutá mu odhalovala hruď. Hmm, jak šlechetné. Zavřela jsem oči, abych chvilku zpracovala, co chci vůbec říct. Taková blbost, proč mě to jen napadlo.

„Vezmeme se." Pronesla jsem s neutrální tváří a stálo mě to všechno přemáhání, abych se mu dívala do očí. Překvapeně se na mě díval.

A já to zase cítila. Malé, ale pomalu zesilující šimrání. Teplo se mi v těle rozlévalo. Stoupalo od končetin po hlavu až do konečků prstů na rukou. Narovnala jsem krk, když mě na něm ovanul neviditelný závan tepla. Thomas na něj sjel očima. Cítila jsem malé teplíčko na mé kůži, jak se líně převalovalo.

„Ne, to nevezmeme." Odtrhnul zrak od mého krku a otočil se. Tak to jsem nečekala.

„To nebyla, prosba." Řekla jsem. On jen pokrčil rameny a opět se na mě otočil. Ten pohyb v mém těle vyvolal další vlnu tepla. Thomas zakroutil hlavou.

„Fajn, vážím si Vaší nabídky, princezno, ale nevezmeme se." Řekl opět a rozhodil rukama. Impulzivně jsem k němu přišla a zamračila se.

„Proč ne? Je to nejlepší..."

„Ne to není!" Odbil mě.

„Proč ne?" Nechápala jsem. Začínala jsem se rozčilovat. Tělo už mě pálilo víc. Kůže začínala být horká už i na dotek. Nejspíš byl opravdu klíč k mému živlu ovládnutí emocí. A to mi zrovna moc nešlo.

Otevřela jsem pusu v úleku, když se ke mně najednou otočil a pozoroval mě.

„Protože. Prostě to nejde, smiřte se s ním, princezno. Máte tu plnej zámek princů, určitě najdete vhodnějšího kandidáta." Odbyl mě znovu a otočil se. Vyjela mi ruka a dotkla jsem se jeho kůže, když jsem ho chtěla zpátky otočit a dokončit rozhovor.

Popadnul mě za předloktí ruky a pevně ho stiskl. Stál ke mně čelem a já úlekem dýchala. Sledoval, jak se mi nadzvedává hrudník a pohybují rty. Kůže mi plála. Oči mi žhnuly jako plamínky a stejně tak kůže při tom doteku. Zavrtával do mě ten svůj pohled, ale stisk nepovolil.

„Proč se nemůžeme vzít?" Zkusila jsem to znovu. Stál ode mě sotva na krok. Musela jsem mít mírně zakloněnou hlavu, abych mu viděla do očí. Zase mu tak zvláštně jiskřily, jako když se na vodní hladině lesknou paprsky slunce.

„Vzít se vlastně neznamená se vídat." Uvažoval pevným hlasem a já na něj jen nechápavě zírala. Na mé druhé ruce se začaly objevovat malé plamínky. Chytnout se dřevěného trámu postele, vzplanul by.

„Proč se tak najednou nechcete vídat, princi?" Řekla jsem polohlasem. Bylo to už moc. Kůže mi stále víc a víc plála. Jeho dech mi dopadal na kůži a ta na to intenzivně reagovala. Co to se mnou u všech živlů bylo?

„Copak to sama nevidíš?" Řekl, ale neodstoupil ode mě ani na krok. Ruku mi pořád držel ve výši jeho hrudníku. Nebyl ani dvacet centimetrů ode mě. Viděla. Moje tělo...

„Moje tělo na to tvoje reaguje šíleným způsobem. Když začneš vydávat teplo, můj živel se pro ten tvůj úplně natahuje. Chce ho pohltit, uhasit, cítit na tom horkým povrchu chlad, pokaždý, když se přestaneš kontrolovat. Přivádí mě to k šílenství, myslím jenom na to, jak bych to chtěl cítit pořád, proto spolu nemůžeme být." Jeho dech dopadal na moji kůži a já na něj jen bez dechu zírala. Protože jsem cítila to samé. Můj živel se chtěl nechat uhasit tím jeho. Chtěl se nechat pohltit. Pokaždý, když byl v mojí blízkosti.

„Tak si to teplo vezmi." Zašeptala jsem. Vůbec nevím, co mě to napadlo, ale nedokázala jsem se před ním ovládat. Díval se, jak se mi při tom slovu pohybují rty. Chtěl to ovládnout. Zápasil se svým vlastním živlem.

V krku mu pulzoval tep. Srdce mi nahodilo divoký kvalt. Thomasovi zorničky potemněly, když se mi zadíval do očí. Cítila jsem jeho dotek na ruce, jak se naše těla skoro tisknula k sobě. Ruku jsem mu položila na tvář. Ztuhnul. Natáhla jsem se k jeho obličeji. Povolil mi stisk na ruce a já spojila naše rty.

Jen lehce a jemně jsem je otřela o ty jeho. Pustil mi ruku a svou mi obtočil kolem pasu a přitáhnul si mě k sobě. Zažehnul se ve mně oheň, jaký jsem ještě necítila. Začal na ústech a pokračoval níž, do celého těla. Thomasovo tělo ho pohlcovalo a sálo, jak mě líbal, někdy jemně, po chvilce hladově. Rukou jsem mu vjela do těch hustých černých vlasů a přitáhla si ho blíž. Z úst mu unikl spokojený sten. Druhou rukou mi vjel pod košili, a když jsem ucítila jeho chladnou ruku na mém rozpáleném těle vzrušením jsem zalapala po dechu. Pohladila jsem ho po jeho ostré čelisti a stále mě veškeré úsilí se odtáhnout.

Oba jsme zrychleně dýchali. Cítila jsem, jak je jeho pokožka stejně teplá jako moje. Jednu nohu mi držel pokrčenou u jeho pasu, a když se jeho ruka pohnula na mých holých zádech pod košilí, tělo se mi tak rozetřáslo, že kdyby mě tak pevně nedržel, nejspíš bych se sesypala.

Podívala jsem se po pokoji. Na každé straně něco hořelo, ale ne jen tak nějak. Bylo to, jak kdybychom se líbali ve vulkánu. Zapálila jsem celý pokoj. Koberce, závěsy, záclony, povlaky na lůžku. Plameny se dokonce plazily i po dřevěných trámech postele, malého stolku před ním, a i po stěnách.

Podívala jsem se na Thomase, který mě znovu pozoroval a čekala, co udělá. Jestli něco řekne. On však neudělal nic, jen všechno uhasil, jako by se nic nestalo. Pustil moji nohu a nechal sklouznout ruku po mých zádech. Já udělala to samé.

Měl pravdu, my se nemohli vzít.

_______________________ 

Aaaa je to tady. Kdo to čekal? No co rozhodně nikdo nečekal, bylo odmítnutí. Mám Vám prozradit, že je to součástí děje? Možná, trošičku. 

Vy, kteří jste příběh četli před opravou mě prosím nezabíjejte. Čtěte dál, okolnosti, které mě k tomu vedly se Vám podle mě budou naopak líbit. Určitě, fakt jo. :D

Pokud se vám líbila, hlasujte nebo napište komentář ♥. Přeji příjemné čtení.