Ohnivá koruna

Kapitola 29. - Korunovace

 Sešli jsme se na nádvoří. Všechny královské rodiny, naši sluhové a kočáry. Měli jsme vyjet do města do katedrály, kde se korunovace konala.

Jarní král s královnou a jejich 5 synů, chyběl akorát Chris, mě s otevřenou náručí přijali mezi sebe a já věděla, že s nimi se určitě nudit nebudu. Julian mě doprovázel, když jsem o to požádala, jinak na mě nijak netlačil, ale věděl, že ve městě budeme chodit po svém boku.

Neodvažovala jsem se podívat na podzimní delegaci, ale přišlo mi divné, v jakém časovém prodlení se členové podzimního dvora dostávali ke kočáru a každou chvíli zase někam odbíhali. Královnu matku jsem ještě dnes neviděla vůbec. A Thomase jsem zahlédla pouze jako černou šmouhu míhající se sem a tam.

Letní král se naopak s klidem bavil s mým otcem a matka bavila jeho ženu. Princové se spolu bavili, moje sestry u nich zářily jako drahokamy a mně i přesto přišlo něco divného. Jako by bylo něco ve vzduchu.

Dívala jsem se na osoby okolo sebe a divně se mi motala hlava. Vzpomněla jsem si na Thomase ve stájích a na to, jak se mi zase probudila moje moc. Narovnala jsem se a soustředila se na vnitřní energii. Chtěla jsem vyvolat aspoň malý plamínek a dokázat si, že ten pocit dokážu vyvolat i sama, ne jen on. Jenže ať jsem se soustředila sebevíc, nic ze mě nevycházelo. Jen takový doutnavý pocit, jako kdybych zažehla svíčku, ale ona neměla dost síly vzplanout a vydržet hořet. Zamračila jsem se. Můj element byl opravdu zvláštní. Dřív bych zapálila úplně všechno pouhou myšlenkou, a teď už ho nemůžu ani vyvolat. Zarazila jsem se. Něco bylo špatně. Muselo, vždyť to nebylo normální, abych nemohla vyvolat svůj živel, ale při tom, jaké jsem s ním měla problémy stále, jsem to nechala být.

Uviděla jsem Adele ve svých korunovačních šatech a úžasem jsem oněměla. Vesele na mě mávala a mířila ke mně, když se najednou zatáhla obloha a nádvořím se prohnal silný a prudký vítr. Překvapeně jsem zamrkala přes vítr, ale ten se nechtěl utišit. Vedle mě se všichni princové i Tori snažili napojit na vítr a snížit ho. V ten moment jsem pochopila, že je něco opravdu špatně. Tohle se dít nemělo.

A potvrdila mi to hned další scéna. Králové na sebe začali něco pokřikovat a slezli se k sobě. Kromě jednoho. Podzimního krále. Díval se na zataženou rozbouřenou oblohu, jako kdyby měla přijít jeho poslední hodinka. Do Adele se opřel prudký vítr a srazil ji na zem.

„Adele!" Rozeběhla jsem se k Adele, ale jakmile jsem vyrazila, někdo mě popadnul za ruku. Podívala jsem se a u Adele už byl Robert. Ještě že tak.

Hlavu jsem otočila a držel mě Julian.

„Lauren, utíkej se schovat, něco se děje, tvoje sestra ani moji bratři nedokážou s počasím nic dělat, každá jejich pokus byl odražený." Nechápavě jsem hlavou těkala mezi ním a děním na nádvoří. Všichni na sebe něco pokřikovali. K Adele se seběhlo několik lidí, ale ona všechny uklidňovala, že ji nic není. Moje sestry se držely u ní a u nich jejich budoucí manželé.

Jen mně se motala šíleným způsobem hlava. Omámeně jsem se pustila Juliana, a kývla hlavou, že půjdu pryč. Přiběhl k němu jeden z jeho bratrů a něco mu horečně přes vichr říkal.

Králové byli celý rozhořčení, i můj otec a dávali rozkazy, kterým jsem nerozuměla, svým dětem. Adele kývala hlavou a někam pospíchala, jako by snad věděla, co se děje. I moje sestry nevypadaly tolik zmateně. Nikde jsem neviděla svoji matku. Ani ostatní královny, museli je odvést dovnitř. Co se to dělo? Zatočila se mi hlava a cítila jsem se hrozně slabá.

Najednou se ozval ohlušující hrom a zem pod námi se zachvěla.

Podlomila se mi kolena a já se sesunula k zemi. Někdo mě vyzvedl a držel v náručí. Otevřela jsem oči, ale chvilku jsem měla zamlžené vidění.