Ohnivá koruna

Kapitola 25. - Zlomené srdce

Na ples už jsem se nevrátila. V noci mě našly moje sestry ubrečenou v pokoji a do rána mě utěšovaly, protože jsem nepřestávala brečet. Pořád od znova. Utěšovaly mě, hladily mě, objímaly a brečely se mnou, když mě tak viděly. Všechno jsem jim řekla, bylo mi jedno, co si o tom budou myslet, ale byly to moje sestry, musely to vědět. Někdy k ránu, když už se z plesu pomalu vytrácely hosté přišla i naše matka. Nikdy jsem jí neviděla tak vyděšenou, když se na mě podívala. Pořád se ptala, co se stalo. Objímala mě a chtěla odehnat sestry, ale já je nepustila. Všechny si měly užívat ples, ale místo toho tu seděly se mnou a dívaly se, jak nepřestávám brečet.

Nikdy jsem tohle nezažila. Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala a nikdy jsem necítila takovou ztrátu. Bylo mi nejhůř co mohlo, jako kdyby mi někdo vyrval srdce. Bolelo to tak moc.

Matka chtěla stále vědět, co se stalo, ale já ze sebe mezi vzlyky zvládla vypravit jen to, že si mě nechce vzít. Pořád a pořád dokola ta jedna věta.

Nechce si mě vzít.

Nemělo by mě to tak trápit, ale já prostě neměla kam jít. Podle pravidel jsem měla po korunovaci mojí sestry odjet se svým budoucím manželem a zámek přenechat nové královně a králi. A i když jsem ze začátku o sňatku nechtěla ani slyšet, když jsem poznala Thomase nepřála jsem si nic jiného. Chtěla jsem s ním být. Vídat ho každý den, jeho úsměv, jeho oči. A to všechno by věnoval jenom mně.

Místo toho mám zlomené srdce a žádný domov.

Mamá se ode mě nechtěla hnout ani další den. Celé ráno seděla u mě a česala mi vlasy, když jsem snídala, vyšívala, když jsem jenom tupě zírala z okna nebo si četla. Ale stejně se po mně dívala každou minutu a nechávala mi nosit pití i jídlo. Dokonce nechala udělat moje nejoblíbenější sušenky, a když jsem se jich ani nedotkla jen zadržovala slzy. Ale já neměla ani hlad, ani žízeň. Já chtěla jen zmizet, propadnout se do země a už nikdy nevylézt. Nechtěl si mě vzít. Chtěl by být se mnou, ale vzít si mě nechce. Proč? Proč řekl, že se nesnáší za to, co mi musí udělat? Vždyť pokud to chtěl, proč by si mě nemohl vzít?

Už se mi zase hrnuly slzy do očí. Mamá odložila knížku a přešla ke mně. Vzala mi obličej do dlaní a jemně slzy setřela.

„I kdyby byl nejlepší na světě, tak ti za tolik slz nestojí, srdíčko moje." Řekla mi konějšivě a já cítila, jak se mi slzy opět derou do očí.

„Stojí." Řekla jsem a zabořila jsem hlavu do její róby. Hladila mě po vlasech a po rukou.

„Podívej, jak se pro něho trápíš, a co dělá on? Určitě už se dávno balí, a ani za tebou nepřišel."

„Nepomáháš." Řekla jsem s dalším vzlykem.

„Já vím, drahoušku, ale nemůžeš pro něho ronit slzy. Nezaslouží si to. Pokud by tě miloval, tak by se sňatkem neváhal." Pokračovala a já vydala jen další nesouhlasné zabručení. To je to, proč řvu, protože si mě nechce vzít.

„Láska je slepá, dítě moje, a ne vždy se usadí ve správných srdcích. Ale věř, že se to tak mělo stát, a že jednou potkáš někoho, kdo tě bude tak bláznivě milovat, že by vsadil všechno na světě jen, aby tě mohl mít. Netrap se pro někoho, kdo si vybral vlastní hrdost. Trápila by ses celý život." Dál mě hladila a utěšovala.

A o to to bylo horší. Řekl mi, že je do mě blázen, to všechno, čeho si na mě všimnul, a že by chtěl, aby všichni věděli, že jsem jeho, tak proč si mě potom nechce vzít?

„To jsem tak hrozná?" Zeptala jsem se. Mamá mi zvedla hlavu, abych se na ni podívala.

„Teď mě poslouchej. Ty jsi princezna Lauren Marghareta Theresa, princezna Zimního království a vládkyně ohně. Nikdo v této zemi nemá stejný živel jako ty. Jsi jediná, odvážná, kurážná a nepotřebuješ někoho, kdo by viděl tvoji cenu, protože mi všichni ji vidíme a důležité je, abys ji viděla ty! Kdybys chtěla, mohla bys spálit celé království a po tom tvém Thomasovi by zbyl jen popel, takže ne, drahoušku. Ty nejsi hrozná, jsi mnohem mocnější a lepší člověk než bude kdy on a polovina této země. Už nikdy neříkej, že jsi hrozná, pokud nevidí tvoji cenu on, jeho smůla, ty máš na víc!" Setřela mi další zatoulané slzy a přikývla s tvrdým pohledem.

Já věděla, že mi tohle mělo pomoct uvědomit se, ale tak strašně moc to bolelo. I přes to měla pravdu. Musela jsem se sebrat, další den měla mít Adele korunovaci, a po ní svatbu. Musela jsem tam pro ni být. Stejně jako tu ona byla vždycky pro mě.

Po chvíli matka odešla a vystřídala jí Hannah.

Opatrně zaklepala a strčila hlavu do mé komnaty. Pokusila jsem se o úsměv a ona vešla.

„Jak ti je?" Přešla ke mně a objala mě. Seděla jsem před zrcadlem a snažila se nezírat na to, jak strašně vypadám. Pokrčila jsem rameny.

„Je mi to tak líto, Lauren." Povzdechla si a opřela si bradu o moji hlavu. Zadívala jsem se na ní do zrcadla. Hannah byla elegancí sama. Poslušná, pořádná, bylo to možná i proto, že už byla o 4 roky starší než já. Třeba byla v osmnácti stejně ztracená jako já.

„Vy jste měly na přemýšlení aspoň víc času." Řekla jsem najednou. Chvilku nechápala.

„Jo to máš pravdu, my si nemusely vybrat v osmnácti, ale také jsme kvůli tomu v očích mnoha lidí divní a na plese jsem slyšela, jak si o nás kvůli tomu povídají. Že nebudeme dobré královny, dlouho jsme byly bez dozoru a rozjitřené..." povzdechla si. Chytla jsem ji za ruku a otočila se na ni. Usmála se.

„Vlastně jsem ti přišla něco říct. Máš nabídku." Usmála se na mě mile a já přikývla, aby pokračovala.

„Julian řekl otci, že by ti stále rád udělal nabídku k sňatku." Řekla a já na ni vykulila oči. To jsem nečekala.

Jarní princ chtěl stále požádat o moji ruku?

_______________________

To se nám to ale pěkně komplikuje co? No jen čtěte dál:) 

Pokud se vám příběh líbí, hlasujte nebo napište komentář ♥ Budu moc ráda.

A těším se u další kapitolky <3