Ohnivá koruna

Kapitola 24. - Poslední šance

Thomas, princ Podzimního království mě odvedl doprostřed sálu, kde se tančilo. Doprovázelo nás nespočet pohledů, ale mně to bylo jedno. Já v rudé jako plamen a on v černé, spolu jsme vypadali, jako když k sobě patříme. A já bych i přísahala, že se světlo v sále najednou utlumilo. Nevnímala jsem nikoho okolo nás, jen jeho dotek a jeho oči, které se na mě pořád upíraly. Ani jednou neuhnul, až jsem si myslela že to nevydržím. Nic neříkal, ani nemusel, nebylo co říkat, stejně bych to jen málo vnímala.

Ruku mi obtočil okolo pasu, byla jsem si jistá, že každé taneční pravidlo udává ruku na zádech, ale jemu to bylo jedno, přitáhnul si mě k sobě jako kdybych mu patřila a druhou rukou mě podtočil před sebou a opět si mě za pas přitáhnul k sobě. I přes to že jsem měla podpatky, musela jsem mít zakloněnou hlavu, abych se mu dívala do očí. Byl krásný. Ne, on byl přímo nádherný. Nevypadal jako typický princ z pohádky, spíš jako takový zloděj, který vám ukradne srdce a má okolo sebe tolik tajemna, že prostě chcete spadnout společně s ním.

A já chtěla. Víc než cokoliv.

Chtěla jsem, aby mě takhle držel pořád, aby se na mě díval tak, jako teď. A chtěla jsem cítit ten pocit, jaký ve mně vyvolával.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem si nevzala rukavice, a že je dost velká pravděpodobnost, že něco zapálím z toho, jak se to ve mně teď bouřilo.

Ale nevnímala jsem nic, jen jeho a hudbu.

Pokaždé, když jsem se od sebe oddělili a přišla řada tanečních kroků, nikdy se na mě nepřestal dívat. A já cítila, jak mi okamžitě chybí. Hned jak ke mně opět přišel jako bych se nabila a on vyplnil každou skulinku, která ve mně byla. Zalilo mě horko, a Thomas to poznal a jeho ruka byla chladnější než kdy dřív, jenže moje zase úplně pálila.

Nikdy se na mě neusmál, žádná jedovatá poznámka, žádný posměšek, a přesto jsem cítila, jak je napnutý. Zatínal snad všechny svaly v tělech, a když jsem mu přejela rukou po zádech zatnul je ještě víc. Držel si mě tak blízko, že by stačilo zvednout hlavu ještě víc a mohli jsme ten polibek zopakovat. To zjištění mnou projelo jak lavina a já na ruce ucítila plamínky. Malé, úplně malinké, ale Thomas je přikryl svojí rukou a já musela zavřít oči, abych to rozdýchala. Potřebovala jsem na vzduch.

Naštěstí skončila skladba a já zjistila, že jsme spolu tančili už tři tance. To by mohlo mamá uspokojit a mě uspokojí, když se od něho dostanu pryč. Takhle to nešlo. Pustila jsem se ho a propletla se mezi hosty, kteří si už vybírali nové tanečníky na další kolo, ven. K mé smůle jsem hned za sebou uslyšela Thomasovi kroky. Neotáčela jsem se a pospíchala ven. Mně zima nevadila a on mi byl jedno. V hlavě jsem měla takový zmatek, srdce mě tak bolelo a ve mně to tak hořelo, že jsem prostě už chtěla klid, a aby to všechno už přestalo!

„Počkej!" Zavolal za mnou, trhla jsem při tom tykání, ale dál pokračovala. Přešla jsem přes štěrkovou cestu do zadní části zahrady, dál od toho hluku ze sálu. Dál od hudby a od lidí. Svíce tu stále ozařovaly cestu a prosvítily tak tmu všude kolem. Už jsem skoro utíkala dál okolo fontány živlů, za buxusy a nespočet zimních záhonů.

„Tak počkej přece, Lauren!" Thomas mě chytl za paži a otočil mě čelem k sobě. Naštvaně jsem mu ruku vytrhla.

„Proč bych měla?!" Rozkřikla jsem se na něj. Udělal ke mně krok, ale já udělala další od něho. Kdybych ho neviděla celý ten čas jen naštvaného, myslela bych si, že snad má poprvé v pohledu lítost. Neodpovídal.

„Co chceš, Thomasi?" Nechápavě jsem se na něj dívala. „Proč se prostě nevrátíš do zámku, nebo do svého království a nenecháš mě na pokoji? Řekl si to jasně, my dva se nevezmeme, takže nevidím jediný důvod, abys tu dál zůstával." Řekla jsem a každé slovo mě pálilo. Bylo mi do breku, ale před ním jsem to nehodlala dát znát.