Ohnivá koruna

Kapitola 28. - Nevyslyšené prosby

„Běž odsud." Řekla jsem a otočila se k Thomasovi zády. Začala jsem zase hladit Jasmine, která na něj nepřestávala hrdelně vrčet. Musela ze mě cítit jeho, protože nevěděla, co se stalo. Nebyla jsem u ní tak dlouho.

„Sluší ti to." Řekl Thomas.

Trhnutím jsem se na něj otočila. Chtěla jsem říct něco, jakože nemá právo mi tohle říkat, že to vím, že je mi jedno, co si o mě myslí, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit nic. Zlostně jsem se na něj podívala. On tam ale stál s neutrálním výrazem. Po jeho rozčílení z rána bylo ty tam.

„Co chceš, Thomasi?" Utrhla jsem se na něj. Stál tam opět celý v černém, tentokrát měl jeho kabát a zlaté prošívání místo modrého. Ale i tak se v té tmě skoro ztrácel.

„Musím s tebou mluvit." Řekl a zadíval se mi do očí. Odtrhla jsem se.

„My dva už si nemáme co říct." Řekla jsem a Jasmine souhlasně zabručela. Usmála jsem se.

Jenže když jsem se na něj zase podívala a zjistila, že mě pozoruje opět jsem byla naštvaná.

„Lauren, prosím..." Zakroutila jsem hlavou a zvedla ruku, aby přestal mluvit.

„Je mi jedno, že se mnou nechceš mluvit." Řekl a vešel do stáje. Do Jasmine jakoby uhodil blesk. Vyřítila se proti němu a bývala by mu utrhla hlavu, kdybych neskočila těsně před Thomase a ona se v poslední chvíli nezarazila. Prosebně jsem se na ní podívala, ať se zklidní. Chvilku házela pohledem mezi mnou a Thomasem, potom nespokojeně zabručela, ale přestala. Sedla si za mě a pozorovala nás. Připravena na akci.

Zády jsem se dotýkala Thomase. Zhluboka jsem se nadechla. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyvarovat. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti víc než bylo nutné, a tohle bylo rozhodně špatně. A navíc jsem, co mi ještě tak úplně nedocházelo, byla zasnoubená.

Thomas jako by mi četl myšlenky mi jemně vzal ruku a palcem mi přejel po prstenu. Cítila jsem, jak se celý napnul. Celá jsem se naježila. Točila se mi hlava z jeho blízkosti a věděla jsem, že se musím dostat co nejdál od něho, vždyť jsem se ho celá dotýkala zády. Mlčel, ale rukou mi vyjel po moji paži a odhrnul mi vlasy z krku. Všechno ve mně se začalo bouřit. Všechny ty pocty jsem potlačili v okamžik, kdy mi zlomil srdce, nezapálila jsem od té doby jedinou věc a dávala jsem to za vinu jemu. Od té noci s ním se ve mně nevyvolalo nic.

A teď...

„Přestaň Thomasi." Řekla jsem tiše, když mě lehce políbil na odhalený krk. Zavřela jsem oči a opřela se o něj. Neměla jsem to dělat, všechno na mě v hlavě křičelo, ať jdu od něho, ale ten pocit přehlušil úplně všechno.

Opět jsem cítila to mravenčení konečků prstů, jak se mi tělem leje a postupuje teplo, ten oheň ve mně se ozýval. Už zase jsem měla horkou pokožku, a on chladné rty. Tak chladné, že jsem ztrácela hlavu. Pravou ruku mi obtočil kolem boků a znovu mě políbil na krk.

„Přestaň. Proč to děláš?" Řekla jsem a odlepila se od něho. Už jsem se o něho neopírala, ale jeho ruka si mě u něho pořád držela.

„Jsi nádherná." Zamumlal a hlavu si schoval za můj krk. Usmála jsem se. Zase se ve mně usadil ten pocit štěstí. Všechno ve mně po něm toužilo.

„A přesto nejsem tvoje." Řekla jsem a on nesouhlasně zamručel. Zabručela i Jasmine. Otočil si mě čelem k sobě a musel si mě držet, protože mě vynechávala jak rovnováha tak hlava.

Byl tak krásný, až to bolelo. A ty jeho oči. Upíral se mi do mých a opět byly plné lítosti. Stáli jsme tam zapleteni do sebe, on jako noc a já jako jeho hvězda.

„Lauren..." Začal, ale já ho přerušila.

„Jsem zasnoubená." Řekla jsem, jako by si snad nevšiml. Hned se zamračil a začínal dostávat ten já ho zabiju pohled. Musela jsem se usmát a jemu zajiskřily oči.

Věděla jsem, že nemám, ale už takhle si mě držel úplně u sebe. Pohladila jsem ho po tváři, a on mi na ni vtiskl polibek. Zatracenej vládce vody, ten věděl, jak dostat holku do kolen.

„Musím s tebou mluvit, Lauren." Řekl. Dívala jsem se, jak se mu pohybují rty. Chtěla jsem je zase cítit na svých. Ale vzpomněla jsem si, co následovalo potom minule.

Zlomil mi srdce. Totálně. Na malé kousky. Ani ne na malé kousky. Spálil ho na popel.

„Já od tebe nechci nic slyšet." Zakroutila jsem hlavou. Každý nerv v mém těle vydával teplo, a kdykoliv se Thomasova ruka pohnula na mých zádech vytryskla ze mě jiskra, která ho chtěl cítit ještě víc.

„Tohle musíš slyšet, protože potom mě budeš nenávidět." Přitiskl si mě ještě víc na sebe a opět si opřel čelo o moje. Jak se tohle dalo vydržet? Proč mi to dělal? Otřel si svůj nos a můj a prstem mi nadzvednul bradu k jeho ústům.

„Ale já už tě nenávidím." Zašeptala jsem. Sledoval, jak se mi při tom pohybují rty a naklonil se ke mně. Čekala jsem, že mě políbí, že zase ucítím ten žár. Chtěla jsem to. Zradila jsem vlastní zdravý rozum, ale on to neudělal.

„Ne, ještě ani nevíš, co to znamená nenávidět a teprve budeš. A já potřebuju vědět, že mi to odpustíš." Přejel mi prstem po rtech. Zajela jsem mu rukou do krátkých černých vlasů a přitáhla si jeho obličej, ale i tak mě nepolíbil.

„O čem to mluvíš?" Nechápala jsem. Ale byla jsem až moc omámená jím a teplem, které se ve mně převalovalo jako známý přítel.

„Odpusť mi to, Lauren, prosím." Zakroutil hlavou, jako kdyby chtěl setřást svoje myšlenky, které se v ní usadily a mě na čele polechtaly jeho vlasy.

„Co ti mám odpustit?" Nechápala jsem. Pořád byl na milimetr ode mě. A pořád mě držel. Jestli chtěl, abych mu odpustila, že si mě nechtěl vzít, tak to měl smůlu. Prozatím mu odpustit nedokážu. Při představě, že bych tuhle touhu mohla zažívat každý den, to bylo nemyslitelné.

Otřel si svoje rty o mé a hned se zase vzdálil. Polilo mě horko. Chtěla jsem si ho přitáhnout k sobě a líbat ho. Dotýkat se každé části jeho těla a vtahoval jeho živel do mého. Nechal mi jeho ruku sklouznout po zádech a zanechal za sebou chladnou cestičku. Odstoupil ode mě a moje ruka mu vyjela z vlasů. Cítila jsem, jak když mě něco opouští. Jenže ono opouštělo. Už znovu.

Myslela jsem, že na mě bude křičet za to, že jsem zasnoubená, nebo si z toho dělat aspoň nevhodnou srandu. Myslela jsem, že mě bude líbat, nebo mi řekne, že mě neopustí.

Chtěla jsem ho nenávidět a chtěla jsem ho milovat.

Místo toho jsem cítila obojí. Moje srdce a hlava spolu bojovaly a já nevěděla, co mám dělat. Už zase jsem se cítila zlomená.

Vyšel ze stáje, klidně a vyrovnaně. Dívala jsem se opět na jeho záda a hlava se mi z něho točila. Proč semnou tohle dokázal udělat jen on?

Na konci stájí se zastavil a malinko pootočil hlavu ke straně. Čekala jsem, že ještě něco řekne, nebo se na mě aspoň podívá, ale on jí zase narovnal a vyšel ven.

________________________ 

Moji úžasní čtenáři, 

předposlední kapitola. Teď přijde závěr, na který jsme všichni čekali, ale nejdřív. Proč je pro Thomase tak důležité, aby mu Lauren odpustila? A odjede nakonec s Julianem? 

Hlasujte a komentujte, moc si toho vážím, a uvidíme se u poslední kapitoly našeho příběhu <3