Ohnivá koruna

Kapitola 7. - Odhalená

Byl princ! Srdce jsem měla tak stažená, až bolelo. V hlavě takový zmatek, že jsem ani nevěděla, kam jdu a jen tak tak se vyhýbala všem služebným v chodbě. Sakra na tom koni mu to ale slušelo. Vpadla jsem do svého pokoje a zabouchla přesně v okamžiku, kdy se ozvalo zaťukání.

„No jo, vstupte." Řekla jsem nevrle ke dveřím. Ve dveřích se objevila něčí hlava.

„Promiňte Vaše Výsosti, Váš učitel posílá, že se máte dostavit na výcvik, je to prý důležité." 

„Dobře, hned přijdu!" Tohle mi ještě chybělo, momentálně jsem rozhodně nebyla v rozpoložení, kdybych se zvládla soustředit na něco jiného než na rozhovor, který vedli, nebo na Thomasovi oči.

Cestou jsem přemýšlela, co jsem zase zapálila. To chytlo sedlo? Nebo rovnou celá stáj? Proč mě chtěl vidět i mimo výcvik? Jako by si nezvykl, že zapaluji kliky denně. V tréninkové místnosti bylo šero. Velké rudé závěsy na oknech zastiňovaly místnost a podlaha tak známě vrzala.

„Princezno, konečně jste dorazila." Uklonil se učitel. Kývla jsem na souhlas.

„Potřeboval jste mě vidět?"

„Ano, zjistil jsem, že se zahájili námluvy." Řekl starým hlasem. Byl to náš učitel na živly. Už starý člověk, oblékal se do dlouhého černého kabátu a dlouhé šedé vlasy měl vždy svázané do culíku. Měla jsem pocit, že ten člověk obchoduje s magií, jak by mohl jinak rozumět našim živlům a pomáhat nám je ovládnout?

A co má jako bejt? To ví kde kdo! Proč jsem tak podrážděná? Začala se ve mně vařit krev. Cítila jsem, jak mi laškovně brněly konečky prstů. Oheň chtěl, abych ho vypustila. Zatnula jsem pěsti a uklidnila dech.

Ovládnutí. To je možná to, jak moc zkrotit. Ale ještě musím vyřešit, jak nic nezapálit nechtěně, když mě ta moc o projevení neprosí, jako teď. Nebo jako v tom lese, když jsem zapálila lest od nohou!

„Můžete prosím přejít k věci? Proč jsem měla přijít?" Zeptala jsem se učitele a ten se si spojil ruce před sebou.

„Je potřeba, abyste v dny námluv nemanipulovala s ohněm, Vaše Výsosti." Řekl tvrdě, ale byla v tom taková podivná milost.

„To je v pořádku, budu mít rukavice, nedělejte si starosti, mistře."

„To je dobře, vaši rodiče by nebyli rádi, kdybyste někoho podpálila." Tu druhou část věty si spíš zamumlal pod vousy. Já ho asi zapálím.

Otočila jsem se k odchodu.

„A příště bylo by dobré, kdybyste netrénovala bez mého dohledu, Výsosti. Ten kord byl velmi vzácný." Dodal ještě a já si vzpomněla na ten kord. Zapálený kord. A na ty závěsy, co šly za ním. Omluvně jsem se usmála. Tak přeci jen se něco našlo!

„Řeknete to královně?"

„Pro tentokrát ne, ale už nebudete používat oheň, když v místnosti nebude někdo, kdo by ho mohl uhasit." Řekl a já rázně přikývla na souhlas. Máte moje slovo, mistře. Jediný, na koho použiju oheň bude podzimní princ. Za to, že sem přijel zničit mi život.

Co nejnenápadněji jsem vyklouzla z tréninkové místnosti, aby si třeba nevzpomněl ještě na ty závěsy. Ale musela jsem říct, že je krásně vyměnili. Šikovné služebnictvo. Nevím proč, ale poslední dobou jsem neměla vůbec hlad, takže když mi přišla služebná oznámit večeři, nevnímala jsem. Ale přeci jen jsem pak šla a něco malého snědla. Stále jsem přemýšlela nad Thomasem. Co jeho příjezd znamenal? Udělá snad záři pro mě? Bože Lauren, nebuď hloupá, proč by měl někdo takový cokoliv dělat pro tebe? Třeba na ty námluvy jede jeho bratr, vždyť Thomas chtěl otočit koně a vrátit se.

Plácla jsem sebou na postel  mém pokoji a frustrovaně zírala do stropu. Tohle byl zlý sen.

„A co když sem přijede, udělá nádhernou show, což se podle toho, co jsem slyšela stane, já si ho vyberu a on mě nebude chtít? Co potom?" Moment, jaký vyberu, a jak chtít? Na co zase myslím.

„No milá sestřičko, to opravdu nevím, ale ty už něco vymyslíš." Řekla najednou Tori, která byla opřená o dveře a vrtila hlavou. Vůbec jsem si nevšimla, že mluvím nahlas, tohle mělo zůstat v mojí hlavě, a teď to ví ta nejukecanější holka pod sluncem. Vážně paráda Lauren, ty teda perlíš.

„Varuju tě, jestli to někomu řekneš..." Ukázala jsem na ní prstem a moje sestřička se zazubila.

„Tak mě podpálíš viď?" Popichovala. Jo, to udělám. Poslední dobou mi to šlo skvěle.

„Co tady vůbec děláš, mazej pryč!" Vystrkovala jsem ji ze dveří.

„Slyšela jsem nějaký hlasy, tak jsem myslela, že nějaká služebná mluví moc nahlas, šla jsem si to poslechnout a ono zatím ty." Zazubila se a zavřela dveře od pokoje. Zůstala však stát uvnitř.

„Fajn, fajn už jdi, ale mlč jasný?" Zkusila jsem to znovu. Tori našpulila rty. Tori se podobala matce nejvíc. Byla jako ona za mlada. Dlouhé černé vlasy měly téměř totožné. Lehkou dívčí postavu vyvažovala tvrdým obličejem a povahou se taky neminula. Jediné, co měly odlišné bylo to věčné klebetění.

„Myslela jsem, že se nechceš vdávat." Řekla a opřela se o zavřené dveře. Taky že nechci. Proč asi tolik vyvádím.

„A já snad změnila názor?" Řekla jsem podrážděně. S Tori jsme se neustále pošťuchovaly, ale kvůli jejímu vzdělání jsme si nikdy nebyly tak blízké. Mamá opravdu věděla, jak správně dostat dcery tam, kam chtěla. Jen u mě jí to moc nevycházelo.

„To já už se na to těším." Řekla a usmála se. Podívala jsem se na její tmavě modré šaty. Byly nádherné, stejně jako ona. A já? Ušpiněné kalhoty. A navíc usušené.

„Ale, ty už sis vybrala?" Popíchla jsem jí. Zrůžověly ji tváře.

„Ne, čekám, až přijede." Řekla jen. Dala mi pusu na tvář, otevřela dveře a už někam zmizela.

Zabouchla jsem dveře. Jo, měla bych si zavírat dveře.

______________________ 

Sedmá kapitola trošku oddychová. Během týdne bude vycházet každý den jedna kapitola, když budu stíhat, tak i dvě. 

Pokud se vám příběh stále líbí, hlasujte nebo napište komentář, oboje mě těší ♥ Přeji příjemné čtení.