Ohnivá koruna

Kapitola 5. - Vdát se?

Když jsem dorazila domů v mém pokoji seděla královna a prohlížela si mou sbírku knih. Zastavila jsem ve dveřích. Měla jsem na sobě upocené kalhoty a vlasy opět jako hnízdo. I mně bylo trapně předstupovat takhle před královnu, když jsem viděla, s jakou elegancí vystupovala vždy ona.

„Ahoj, děje se něco?" Zeptala jsem se mile. Pohlédla na mě a sjela očima po mém oblečení. Ruku si promnula spánky.

„Posaď se zlatíčko, musíme si promluvit." Při tom pohledu, který na mě upřela jsem pochopila, že to byl rozkaz. I když bych si co nejraději dala koupel, posadila jsem se na postel. Matka si sedla do křesla přede mě. Neměla jsem tu příliš uklizeno, jak jsem hledala oblečení a nechala knihy tak, jak jsem je rozečetla. Všimla si toho, ale nekomentovala. Podezřelé.

„Vím, že tě ty námluvy trošku zaskočily," začala „Ale je důležité, aby sis někoho z mládenců vybrala jako svého budoucího manžela." Dokončila větu. O tomhle se chtěla bavit? Ne vážně, na toto téma se mnou nebude řeč nikdy, já nejsem princezna na vdávání.

„Ale já nad svatbou ani nepřemýšlela, sama dobře víš, jak nekompatibilní osoba jsem...s kýmkoliv." Odpověděla jsem poněkud drze.

„V letním království mají 4 prince, určitě sem přijedou a záři udělají, pokud udělá někdo záři tobě, budeš se mu věnovat po zbytek dne a rozhodně ho neodradíš." Řekla rázně a nečekala, že jí budu odporovat. Takže 4. Já věděla, že jich je nějak víc.

„Tvé sestry se ke každému budou chovat s úctou a vděkem, nejen k těm královským." Pokračovala. Ano, pár členů významných rodů mohli ovládat živly. Nebylo to tak běžné, ale stávalo se to. Nebyl to každý z rodiny, ale třeba jen jeden potomek ze dvou generací. Bylo to zapříčiněno geneticky. Jak jsem to pochopila, tak pokud jeden z rodičů nebo prarodičů byl královské krve a provdal se do nižší rodiny bez titulu, mohlo se stát, že jeho potomek dostane do vínku schopnost ovládat nějaký z živlů.

„Zapomněla jsi, že je můžu omylem podpálit?" Řekla jsem informativně a matka se na mě zle podívala. Možná bych mohla trochu kontrolovat svůj slovník.

„Jak vidím, tak sis sebou na výlet vzala rukavice, budeš je tedy mít, až princové přijedou." Popíchla mě a já otevřela pusu v úžasu. To jako musím?

„Nezklam nás Lauren." Usmála se a odešla z pokoje. Tak jo, něco bylo, že jsem je nechtěla zklamat, ale něco byl také můj život. To nebylo fér, mé sestry měly několik let na rozmyšlenou.

Celý den jsem přemýšlela o tom, co řekla. „Až princové přijedou..." říkala jsem si. Ona snad ví, že přijedou? Je přesvědčená o tom, že si jeden z nich vybere mě? Osobně neznám žádného. Nebo spíš jsem si jich do teď nevšímala. Naše rodina byla v letním království několikrát, ale jen s Adele, Hannah a Tori, já jsem tam nikdy nebyla. Sestřičky mi vyprávěly, že princové jsou moc hezcí a že doufají v jejich příjezd. Já se spíš jejich příjezdu obávala. Nikdy jsem neměla zájem o to dvořit se nějakým princům, ani jiným členům vznešených rodin. 

Chtěli jste upoutat moji pozornost? Fajn, vyzvěte mě na souboj, proleťte se se mnou nebo mi řekněte něco, co mě ze srdce bude zajímat. Ale jinak na mě dojem neuděláte. Žádné navoněné řečičky, načančaní princové a hromada klepů kolem toho. Tenhle život mě unavoval. Já chtěla něco jiného. Já chtěla svobodu. A rodiče mi to nemohli vyčítat, otec se o to postaral, když mě to učil jako malou. Byla jsem nejmladší, princezen už bylo dost, tak ze mě udělal bojovnici, takového živého člověka, proháněl se semnou po lesích na koni, učil mě bojovat. Nikdy mu nevadilo, že jsem nechtěla nosit šaty. A najednou se musím začít chovat jako princezna?