Ohnivá koruna

Kapitola 26. - Sňatek

„Myslela jsem, že už všichni hosté pomalu odjíždějí." Řekla jsem Hannah, která stála v mém pokoji a oznámila mi tu novinu. Ale popravdě jsem myslela na něco úplně jiného. Myslela jsem, že Thomas už odjel, a s ním i všichni ostatní.

„Otec tu nechává královské rodiny až do korunovace." Řekla lítostně, protože mě odhalila.

To ne! To nezvládnu. Nemůžu se s Thomasem potkat.

„Víš, Julian je vlastně docela milý a zábavný, dej mu šanci, Lauren, je to hodný muž." Hannah mě začala hladit po vlasech a vykouzlila upřímný úsměv. Viděla jsem, jak má očích prosbu.

Ono mi taky nic jiného nezbývalo. Měla bych jeho nabídku přijmout? Nebyl tak hrozný, když jsme spolu mluvili. Vzpomněla jsem si, že jeho živlem je země, a jak mi v altánku říkal něco o květinách.

Nemáš nejoblíbenější květinu, protože se bojíš, že bys každou hned spálila.

Píchlo mě u srdce. Zavřela jsem oči a pevně je sevřela. Nemohla jsem myslet na Thomase. Ne. On mě nechtěl. Líbal mě, řekl mi, že je do mě blázen a myslí jen na mě, a přesto mi nemohl udělat záři, přesto nemohl požádat o moji ruku. Ale princ Julian to udělal. I potom, co jsem zmizela z plesu bez jediného vysvětlení. I po tom, co jsem na něj byla nepříjemná. Thomas řekl, že by nezvládl vidět, jak se směju na jiného. Já si byla jistá, že se ani na jiného usmát nedokážu, ale pokud mi on mohl takhle zlomit srdce, proč bych na něj měla brát ohled já? Když ho on nebral na mě?

I kdybych ten sňatek přijmula, nebyla bych si jistá, jestli to bylo to, co opravdu chci. Jenže já moc na vybranou neměla. Navíc Julian nevypadal, že by mě chtěl držet jen doma a nikam nepouštět. Musela bych si s ním promluvit. Navíc bych udělala radost otci i matce. Všechno by bylo tak, jak by mělo být. 

A přesto že jsem v tom viděla jedinou rozumnou možnost, nebyla jsem o nic šťastnější, když jsem kráčela zámkem v šatech, pro změnu, učesaná, se šperky, s narovnanými zády a vystrčenou bradou a chystala se jít promluvit si s Julianem.

Nebylo by to tak špatné, žila bych v jarním království a...

Byla bych blízko podzimu.

Znejistila jsem a zastavila. Takhle to nešlo. Musela jsem ho dostat z hlavy, nebo nebudu myslet na nic jiného.

Prince Juliana jsem našla ve zbrojnicí, jak si povídal s naším tréninkovým učitelem. Odkašlala jsem si a oni se s trhnutím otočili. Okamžitě mi vysekli poklonu, učitel se zdvořile omluvil a odešel.

„Chci se vám moc omluvit za moji neúčast na zásnubním plese, princi Juliane. Moc mě to mrzí a doufám, že přijmete moji upřímnou omluvu." Přesně tohle jsem si v hlavě opakovala celou dobu chystání a chůze sem.

„Samozřejmě přijímám. Váš otec, král, už mě obeznámil s faktem, že vám nebylo nejlépe." Řekl se smutným úsměvem a já si začala nadávat, co to dělám. Veškerá kuráž mě opustila. Tohle nezvládnu.

„Ani jsem se vás nezeptala, jak se vám u nás líbí?" Změnila jsem najednou téma, abych nabrala zpět své odhodlání.

Stáli jsme ve velkém obdelníkovém sálu, kde na stěnách visely zbraně, na zemi stály stojany s dalšími zbraněmi a ze stromu vysely prapory s erbem naší rodiny a královstvím. Okny sem proudily sluneční paprsky a prořezávaly šero od kamenných zdí. Ve zbrojnici kvůli tomu byla vždy větší zima než ve zbytku zámku.

„Je tu překvapivé teplo. Nebudu lhát, že jsem neměl očekávání o několikatýdenním nošení kabátů po celý den." Zasmál se a já se přistihla, že jsem se zasmála taky. To byl dobrý začátek.