RUBIKOVA KOSTKA

Prolog

Ahoj!

Tuto povídku bych ráda věnovala pokoji 22. (Vy víte, kdo jste!) Tenhle pár #Martiel je prostě kjůt.

Za případné chyby se velice omlouvám.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Bylo mlhavé pondělní ráno na jednom maloměstském gymnáziu. To ráno ale nebylo tak idylické, jak na první pohled pro všechny vypadalo. Na chodbě v přízemí, hned vedle jedné menší chodbičky se skříňkami, se poprvé od soboty potkali dva chlapci, kteří si potřebovali promluvit více, než kdokoli jiný na této škole.

„Nech mě na pokoji! Nechci tě vidět!" křičel jako smyslů zbavený. Martin stál pár metrů od blonďáka a nechápal, co se děje. Moc si toho z víkendu nepamatoval.

„Nech si to vysvětlit." Řekl polohlasně Martin a udělal tři kroky směrem k Danovi.

„Nepřibližuj se ke mně!" Aby blonďák dodal svým slovům na důrazu, odstoupil o pět kroků dál.

„Je mi to líto..." zlomil se Martinovi hlas. Studenti, kteří tudy procházeli, se ani nezastavili. Nechtěli mít se spory prváků nic společného.

„To je mi jedno! Ty... ty jsi po mě vyjel, chápeš to?" blonďaté vlasy lítaly Danovi okolo hlavy, jak se při křiku klepal.

„Byl jsem opilej!" křikl brunet na svou obhajobu. „Víš, že v opilosti dělají lidé různé věci."

„Vím, že v opilosti hlavně dělají věci, na které si za střízliva netroufnou!"

Martinovi tekly slzy po tvářích. „Víš co? Řeknu ti, jak to je! Já. Jsem. Teplej. Chápeš!?" křičel a Dan od něj ustoupil o další dva metry. „A holt jsem se zamiloval do tebe!" brunet pořád plakal, ale ještě toho chtěl tolik říct. „Myslel jsem si, že to cítíš stejně." měl problém dokončit větu, jelikož hlas mu vynechával.

Daniel při slově „zamiloval" sklopil pohled k podlaze. Když pohled opět zvedl, Martin už na chodbě nebyl.

„Dane, ty dneska nejdeš na tělák?" zeptal se vesele Filip, který neslyšel nic z předchozí hádky. Blonďák se na něj otočil a naznačil hlavou, že ne.

„Já půjdu domů. Dneska se necítím zrovna nejlíp."