RUBIKOVA KOSTKA

Část 8.

Ahoj.

Děkuju všem, co tuhle blbost čtou. Ať už jste součástí pokoje 22 nebo ne, tuhle část chci věnovat právě Vám.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Po dalším probuzení bylo Danovi mnohem lépe a dokázal si vzpomenout, kdo jsou jeho rodiče a kam chodí do školy. Pořád ještě nevěděl, s kým se hádal nebo proč pospíchal domů, ale byl si jistý, že si vzpomene. Dokázal si vybavit většinou nějaké detaily, jako třeba počet pruhů na košili člověka, se kterým se hádal, nebo že se ten člověk chtěl přestěhovat.

Bolela ho ruka, protože se celou dobu snažil, mít ji nataženou kvůli všelijakým hadičkám a přívodu k monitorování srdeční činnosti, co k ní měl připojené.

„Nesu ti oběd," ve dveřích stála jiná sestra, tahle byla černovlasá a na krátko ostříhaná. Okolo krku měla stříbrný řetízek a na něm přívěšek ve tvaru vlaštovky z papíru. Někoho mu připomínala, ale nevěděl koho.

„Nemůžu jíst radši u stolu?"

„Ne, to nejde. Musíš se najíst v posteli. Víš, kvůli těm hadičkám a tak." Když se tak na jídlo díval, říkal si, že asi jíst nebude vůbec, ale po ochutnání zjistil, že to nechutná zle.

„Řekněte, prosím, tomu doktorovi, co tu byl ráno, že jsem si zase na něco vzpomněl." Ona přikývla a odešla.

Martin se vrátil ze školy a bolely ho záda. Byl nevyspalý a měl hlad. Jakmile otevřel a zjistil, že je sám doma, udělalo se mu mnohonásobně lépe.

„Tak copak nám ta úžasná blonďatá zlatokopka připravila k obědu? Nic? Jaké to překvapení!" Ironicky se smál a otevřel lednici, aby vyndal láhev s mlékem a tavený sýr. Z vrchní police nad kuchyňskou linkou vytáhl těstoviny a dal se do přípravy špaget se sýrovou omáčkou.

„Že já vůl šel na gympl! Měl jsem jít na kuchaře a měl bych klid!" Tohle říkával doma často. Většinou to bylo v době, když se mu nějaká písemka nezdařila nebo byl ve stresu z učení.

Po půlhodině se posadil ke stolu. „Nemůže si ta kráva alespoň uklidit ten bordel na tom stole?!" Ležely tam časopisy, letáky, spisy a krabice asi o velikosti balení nové náhlavní soustavy. Už chtěl krabici shodit na zem, ale než tak udělal, zjistil, že je určená do jeho rukou. Jídlo ho v tu vteřinu přestalo zajímat, protože jen několik málo lidí vědělo, kde nyní bydlí. Vlastně přesně čtyři. Jeho máma, otec, fotříkova blonďatá přítelkyně a Dan.

„Ku*va!" zanadával, když se svým krátkým nehtem snažil protrhnout izolepu. Naštvaně chytil klíče a nařízl si kraj klíčkem od skříňky. Prázdný prostor vyplňovaly noviny a na dně byl dopis, ale již před přečtením věděl, kdo mu balíček posílá.

„Hele, tenhle robot poskládá Rubikovu kostku za 5,352 vteřin. To je strašný. A navíc je z lega!"

„Já bych to zvládl rychleji." Smál se brunet.

„Kecáš! Rychleji už to ani nejde."

„Já ti to dokážu. Seženu si Rubikovku a ukážu ti, jak ji skládají profíci!" Oba se smáli.

„Za rok, na den přesně, mi ukážeš, jak to poskládáš do pěti vteřin!"

„Platí!"

Martin seděl na dřevěné židli, ruce složené v klíně a koukal na šestibarevnou kostku na stole, jako by to byl pomníček přátelství. Cítil se, jakoby mu v hrudi něco křuplo a rozlomilo se to na miliardu částí.

„Jsem doma!" ozval se medový hlas z předsíně a na zem dopadla kabelka. Klíče byly pohozeny do košíku, který stál na stolku vedle dveří.

„Jsem v kuchyni," odpověděl smutně Martin a snažil se předstírat, že se chystá jíst. Lenka si k němu přisedla a neomaleně mu sebrala dárek od Dana.

„Můžu-?"

„Ne." Musela cítit, že ji nemá rád, ale i když jí vytrhl hlavolam z rukou, stále se usmívala. „Kdy přijde táta domů?"

„Patrik? Asi za dvě hodiny, proč?" Ujedla mu pár špaget z talíře. Martin vyházel učebnice a pár svých sešitů z batohu na zem vedle koše.

„A kdy jede nejbližší vlak na Prahu?" Ona měla plnou pusu, takže musel brunet počkat. „Tak kdy jede ten vlak na Prahu?"

„Za půl hodiny, proč?" Hodil si do tašky celé rodinné balení sušenek a na něj opatrně položil obsah balíčku.

„Kudy se jde na nádraží?" Odcházel do předsíně, takže blondýnka musela za ním.

„No, dolu k hospodě, pak doprava a celou cestu z kopce. Proč?" Když si zavázal tkaničky, strkal si klíče do kapsy u kalhot a do té druhé telefon. Ještě nahmatal peněženku a mohl vyrazit.

„Jedu tam, kde mám teď být." Vyběhl ven a rozepnutá bunda mu vlála okolo těla.

„A co mám říct Patrikovi?" Křikla za ním, když vybíhal ze zahrady. Pootočil hlavu a podíval se na ní.

*Zapněte si písničku nahoře* „Že jsem odjel domů!"

Martin seděl ve vlaku a čekal na odjezd. Vytáhl dopis z batohu a začal číst.

„Martine.

Nevím, jestli najdu tolik odvahy, abych se s tebou přišel v neděli rozloučit, proto ti píšu.

Už jsem ti to řekl tolikrát, ale musím ti oznámit ještě jednou. Mám tě rád. Je jedno, co za blbost jsi zrovna udělal, já prostě cítím, že si nedokážu život bez tebe ani představit. Nikdy jsem to pro jistotu ani nezkoušel, protože představa mého života bez tebe je prostě neúnosná.

A teď si představ, že mi ve středu naše třídní oznámila, že se chceš stěhovat. Myslel jsem, že se mi to jenom zdá. Ale ona to byla pravda a ty teď sedíš u svého otce na gauči nebo v kuchyni, pravděpodobně se cpeš nějakou sušenkou a drobíš u toho. Jako vždycky.

Víš, fakt nevím, jak to bez tebe budu zvládat. Jsi jako součást mojí rodiny.

A teď k tomu, co mě trápí nejvíc. Až ve chvíli, kdy jsi neseděl v lavici vedle mě a já věděl na více než 100 procent, že se budeš stěhovat, mi došlo, že mi nebudeš chybět jenom jako kamarád. S tebou odejde i kousek mě. Ta část mě, která si nepřipouštěla problémy a pro kterou byla škola pouze možnost, jak se pravidelně setkávat. Ta část, která si vždycky říkala, že všechno bude dobrý a nepřátelé mě nemůžou pokořit. Ta část, kterou jsi vytvořil TY.

Doufám, že se ti daří. A taky doufám, že si konečně najdeš kamaráda, co umí složit Rubikovku.

Tvůj Dan.

PS: Sháněl jsem ji docela dlouho, tak na ni dávej pozor. Musel jsem kvůli ní jet do Ústí, abych si ji vyzvednul. Kdybys ten příběh chtěl slyšet, stačí napsat. Nebo zavolat. A nebo se vrať. Je to na tobě.

PPS: Omlouvám se ti. Za ten útěk, za ten křik a vůbec tak nějak za všechno. Víš, já jsem někdy až moc přecitlivělý. Jako holka."

Martinovi tekla slza po tváři. A pak další a další. Měl štěstí, že byl v kupé sám, protože se rozbrečel naprosto hystericky. Přitiskl si dopis k sobě a trochu ho zmuchlal. Ale to nevadilo.

Byl na cestě domů. Byl na cestě za Danem.