RUBIKOVA KOSTKA

Část 18.

Ahoj.

Nemám moc nápadů, co sem napsat, tak prostě budu předstírat, že píšu něco zajímavého. Chtěla bych vám poděkovat za podporu. A to nejen pokoj 22, ale všechny, kteří našli tu odvahu a toto dílko začali číst.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

PS: K této části bych ráda přidala soundtrack k filmu Inception. Nemá moc společného s touto povídkou, ale je to taková malá nápověda. :)

Kdyby měl ve slohové práci popsat, jak ten den vypadal, napsal by, že byl jako sen. A měl by pravdu. Všude bylo krásné světlo způsobené slunečním svitem a díky tomu mělo všechno krásné barvy. Ale i přes fakt, že to okolo něj zářilo, neměl potřebu vzít si sluneční brýle. Uvědomil si, že je zvláštní, že v tuto dobu je tu takový klid. Skoro žádná auta, málo lidí a dokonce mu připadalo, jako by bylo skutečné ticho – ne to, které rušily různé hlasy, bouchání a tak podobně.

Domluvili se spolu, že se sejdou na rušném náměstí, protože oběma bylo jasné, že jinak by ani jeden nedorazil. To proto tu stál Martin tiše vedle lampy a díval se na to málo cizích lidí, kteří občas prochází kolem a hlavou jim proudí všemožné myšlenky. Před pár měsíci sledoval seriál, kde muž dokázal z výrazu obličeje poznat, co si kdo myslí, a tak se o to občas taktéž snažil.

Prošel okolo něj pár, holka a kluk. Oba je znal, Ondřej s ním chodil na ping-pong a s Markétou chodil jeden týpek od nich z domu. On s významným pohledem cosi vyprávěl, bylo poznat, že se o téma opravdu zajímá, a ona se jen usmívala. I slepý by poznal, že jí bylo jedno, co říká, ale snažila se ho prostě a jednoduše sbalit.

Proti němu šel rychlým krokem kluk, který s ním byl ve třídě během toho, co psali přijímačky. Měl zrzavé vlasy, které mu splývaly na ramena, a trošku zahnutý nos, a pamatoval si, že když se spolu tehdy bavili, zněl mile. Jak Vladimír, tak se hoch jmenoval, přemýšlel, udělala se mu rýha na čele a obočí se mu spojilo. Něco si pro sebe mumlal a hlas měl chraplavý a nebyl jeho. Když byl u Martina, tiše promluvil.

„Musíš se probudit."

Martin se zády opřel o šedou lampu a promnul si spánky. Byl unavený a zmatený. Naprosto jistě věděl, že nespal, tak proč všichni chtěli, aby se probudil? Třeba se mu to jenom zdálo. Jenže to by znamenalo, že skutečně spí. Po několika minutách se znovu pokusil myslet na osudy ostatních, když v tom si na něco vzpomněl. Něco, co mu utkvělo v paměti.

Všechny osoby okolo něj najednou jakoby zmizely a on viděl jen sám sebe, jak v ranním světle tancuje okolo někoho u zastávky autobusu. Držel ho za ruku a točil se, dokud se mu nezamotala hlava. Druhý člověk ho objal okolo ramen a něco mu říkal. Dále už měl vizi rozmazanou a při snaze vzpomenout si ho zabolelo v přední části mozku.

Zaklepal hlavou. Něco se s ním dělo. Otočil se na druhou stranu ve snaze zjistit, jestli už ta osoba třeba náhodou nepřišla. Jenže znovu uslyšel povědomý hlas, jak se mu snaží něco říct. Musel se zbláznit, protože znovu uslyšel ta tři děsivá slova.

„Musíš se probudit."

Osoba, na kterou čekal, se vedle něj objevila naprosto nečekaně. Lekl se, protože byl kvůli nervozitě nesoustředěný a naprosto nevnímal okolní svět.

„Prý si chceš promluvit."

„Prosím tě, probuď se." Blonďákovi nikdy vousy nerostly, ostatní si z něj kvůli tomu dělali legraci, ale za tu dobu, co nebyl doma, se mu začalo strniště na tváři skutečně tvořit. Bylo husté, tmavé, neudržované a pro něj velice neosobní. „Musíš se prbudit." Šeptal a slzel, od toho měl nateklé oči, ale bylo mu to jedno. „Prosím. Musíš se probudit."

Ruka, kterou držel, se pohnula a on od ní zvedl pohled k obličeji staženému smutkem. Stisk ze strany ležícího zesílil.

„Je mi to líto. Odpustíš mi?" Vypadal smutně, již tak dlouho se chtěl omluvit, ale protože na to, jak se říká, neměl koule, nikdy to neudělal. Stál se sklopenou hlavou a vypadal, jako by čekal na popravu. Oslovený se smutně, možná dokonce zoufale, usmál, stiskl oční víčka a pokýval hlavou.

„Nemám co, byla to přece moje chyba." Martin úlevně vydechl. Druhý ho chytil za ruku, kterou políbil. „Mám akorát jednu jedinou prosbu."

„Cokoliv si budeš přát." Brunet byl připravený udělat jakoukoli věc, byť by byla sebevíc šílená.

„Prosím, probuď se."

Tělo se zachvělo a Dan si židli přisunul k hlavě postele ještě blíž. Pohladil ležící osobu po tváři a setřel osamělou slzu z krásného obličeje, který nyní vypadal spíše jako by patřil nějaké trosce, ale to mu nevadilo. Miloval každý kousíček toho obličeje již více než tři roky a pohled na něj by nevyměnil za nic na světě.

„Je to v pořádku, pšt." Hladil tu osobu po vlasech a stále ji držel za ruku. Svými rozpraskanými rty vtiskl do té velké dlaně další polibek. „Prosím, probuď se mi."

„O čem to mluvíš? Proč pořád chceš, abych se probudil!" Mluvil hlasitě a naléhavě. „Já přeci nespím!" Vykřikl a zarazil se. „Nebo jo?" Druhý pouze přikývl.

„Spíš."

Obličej osoby, se kterou se Martin bavil, se změnil. Najednou před ním stál Dan a držel ho za ruku. Všechno mu najednou začalo dávat smysl ještě méně.

„Martine, já tě miluju. Prosím, musíš se probudit!" Zašeptal blonďák zoufale a naléhavě. Brunet své oči doširoka otevřel a prudce se posadil.

„Danieli!?"