RUBIKOVA KOSTKA

ČÁST #22: Nedáš si pizzu?

   

*O několik dní později*

Ležel ve vaně a kvůli neuvěřitelné únavě usnul. Posledních několik dní měl chřipku a v noci se moc nevyspal. A voda okolo něj byla příjemně teplá a i vana mu začala připadat pohodlná. Jenže to by mu nesměl zazvonit telefon a probudit ho svým neustálým vyzváněním.

„Ale tak do prdele už, dejte mi všichni pokoj!" zakňučel, když se nakláněl přes okraj vany k nedalekému umyvadlu. Na displeji mobilu se objevila Martinova fotka.

„Ahoj. Co děláš?"

„Ahoj. Jsem strašně unavenej, teď jsem si vlezl do vany."

„Aha. Hele, a nemáš chuť na pizzu?"

„Cože? Na pizzu?"

„No jasný. Proč ne?"

„No, docela bych si jí i dal, když o tom tak mluvíš."

„Fajn, tak vykoukni ze svýho okna!" Martin se zasmál a zavěsil.

„Jasně, teď dojdu k oknu a nikdo tam nebude. Haha. Děsně vtipný!" Dan se s nechutí vydrápal z vany a oblékl si tátův, asi o dvacet čísel větší, župan. Pomalou chůzí se dopotácel do svého pokoje a otevřel velké okno. Když se naklonil dolů, uviděl Martina, jak se opírá o hůlku a drží v ruce bílou krabici s pizzou.

„Pustíš mě nahoru, nebo si budeme hrát na Romea a Julii?" zasmál se.

„Jo, promiň, počkej, hned budu dole. Jenom se oblíknu."

„Nemusíš, mně to nevadí," pronesl brunet pobaveně a laškovně několikrát pozvedl obočí. Dan přibouchl okno a utíkal bosky ke vchodovým dveřím. Z půlky schodiště se musel vrátit, protože mu byla strašná zima na chodidla.

„Ahoj!" zajásal a pořádně Martina na uvítanou objal. „Jak to, že nejsi v nemocnici?" jejich dům neměl výtah, takže si to pomalu šinuli do pátého patra pěšky.

„No, dneska mě pustili," řekl a zakopl o jeden ze schodů. Pizzu zahodil někam před sebe a hůlka mu spadla o několik schodů zpět. „Do hajzlu!"

„Dávej na sebe pozor!" Vyjekl Dan starostlivě. „Jsi v pohodě?"

„Klid, jsem v pohodě. Jenom jsem zakopl," moc přesvědčivě to ale neznělo, protože si sedl na schod a masíroval si koleno. Blonďák si přitáhl župan k tělu a sešel o dva schody níž, aby byl na Martinovo úrovni.

„Pojď, já ti pomůžu. Je to posledních pár schodů."

„Ne, fakt, to je v pořádku. Jenom mi dej chvilinku," Dan si sedl vedle něj a hladil ho po druhé noze. Měli k sobě hodně blízko, přitom spolu vlastně nic neměli. Brunet položil svoji dlaň na tu blonďákovu. „Chyběl jsi mi."

„Dostal jsem chřipku. Nemohl jsem přijít."

„Vždyť já vím. Já ti za to nenadávám. Jenom říkám, jak to je," usmíval se, i když to byl křečovitý úsměv. „Oholil ses."

„Táta řekl, že nechce, abych si nechal narůst vousy. Prý doma nechce Krakonoše."

„A s knírkem problém nemá?" zarazil se Martin s rozesmátým pohledem a ukazováčkem šťouchl do porostu nad horním rtem svého kamaráda. Ten ho lehce plácl přes ruku.

„No, nic neříká. Tak buď s ním souhlasí, nebo je nasranej," oba se začali smát na celé kolo, až se celým domem rozléhal jejich smích. Dan ze sebe přidušeně dostal ještě jednu větu: „Ale máma pořád nadává, že jí připomínám nějakýho polskýho pornoherce."