RUBIKOVA KOSTKA

Část #27.

Šli spolu po chodbě jako by se vlastně nic nezměnilo. Martin se opíral o hůlku, ještě neměl úplně jistý krok, a občas strčil lehce rukou do Dana, aby mu naznačil, že jde vedle něj. Každý, kdo proti nim šel, měl pohled, jako by věděl něco, co by vědět neměl. Vždy se na sebe jenom podívali, ale usoudili, že je to prostě jenom jejich pocit, protože mají tajemství.

„Zdá se mi to, nebo jsou všichni nějací divní?" zeptal se zděšeně Dan. Martin jen pozvedl ramena.

„Taky mám ten pocit," sotva to dořekl, vyšla proti nim svižnou chůzí jedna ze spolužaček, Anet. Usmívala se.

„Gratuluju," znovu se na sebe podívali překvapeně. Brunet zaklepal nechápavě hlavou. Dívka se pousmála.

„Díky?" odtušil Dan s pozvednutým obočím. Pokračovali v chůzi, ale měli pocit, že se něco stane. Nebo už se možná stalo.

„Jé, gratulujeme!" ozvala se skupinově partička holek. Jednu z nich Martin zastavil, vlastně jí skoro podrazil nohu svojí hůlkou, kterou naklonil do volného prostoru, kudy se snažila projít.

„Za co? Za co nám, sakra, všichni gratulujete?!" hlas měl hrubší, jako vždy při rozčílení. Byl lehce předkloněný a opíral se o hůlku. Ona se na něj vyděšeně podívala.

„No, za to, že jste..." ztišila hlas, aby byl sotva slyšitelný. „Za to, že jste spolu."

„Jak to víš?" Vydechl Dan a nenechal tak bruneta nic říct. Udělal to na jednu stranu i proto, že si nebyl úplně jistý, co by jeho partner řekl nebo udělal.

„No, víš přece, že tady se nic dlouho neutají," řekla se smíchem a odběhla za svými kamarádkami. Martin se narovnal a odkašlal si. To dělal pokaždé, když chtěl dát nějaký dlouhý a skoro učený proslov.

„Nic neříkej. Já ti říkal, že když to řekneme někomu ze třídy, ať už spolužákovi nebo spolužačce, tak budou to za chvíli vědět všichni," zasmál se hraně Dan a také se rozešel směrem ke třídě. Martin ho na úrovni automatu na pití chytil za ruku a otočil ho.

„Takže tě teď můžu bez jakýchkoli zvědavých otázek klidně políbit. Nemám pravdu?" usmíval se svým nejsladším úsměvem. Dveře do jejich třídy byly otevřené, takže je mohl kdokoli a kdykoli vidět.

„Můžeš," zašeptal a nechal se přitáhnout do náruče svého přítele. Ten mu obmotal ruce okolo pasu a pustil svoji dřevěnou hůlku. Ta jen s bouchnutím dopadla na zem. Dan obtočil své paže okolo Martinova krku a vpil se do jeho rozpraskaných rtů. Po svém krátkém polibku byli oba udýchaní, jako by právě proběhla největší líbačka všech dob. Jenže ta neproběhla. Srdce jim bušila jako splašená i přesto, že to nebyl jejich první polibek. Oba se lehce červenali.

„Děkuju," vydechl Martin a objal svého přítele ještě silněji. Ten se zasmál. Brunet mu přišel neuvěřitelně roztomilý. Jako zamilovaná školačka.

„Jo, kluci, gratuluju," ozvalo se za nimi milým hlasem. Oba se začali pobaveně smát. Dívka s culíky nechápavě dala ruce v bok a naklonila hlavu na stranu. Vypadala trošku jako naštvané batole. „Co jsem zase řekla?!"