RUBIKOVA KOSTKA

EPILOG

Šli po dlouhých schodech za zvuku písně Flightless bird. Martin měl oblečený černý oblek a rudou růži v klopě. Na krku se mu pohupovala šedá kravata, která přímo zářila na sněhově bílé košili. Nastavil Danovi rámě a při té příležitosti si ho ještě jednou prohlédl. Blonďák si musel kvůli této události koupit nový společenský oděv. Vybral si bílé sako s černým lemováním, pod kterým měl bílou košili, a černé kalhoty. Jeho otec se mu kvůli němu smál, protože prý vypadal jako číšník. Jako jeden z mála přítomných neměl kravatu, ale černého motýlka. Aby dodržel tradici, zastrčil si do klopy také jednu růži, bílou s okraji s nádechem do růžova.

„Můžeme?" ozvalo se od vysokých, zlatem zdobených dveří. Nikdo nic neřekl, ale i přesto se vstup do místnosti uvolnil a všem přítomným se naskytl pohled na dlouhou síň s řadou velkých oken, kterými sem vtékalo příjemné zlatavé světlo. Oba vykročili pravou nohou a tím se vydali po červeném koberci blíže k postaršímu muži v šedém obleku s kravatou ve stejném odstínu. Usmíval se a připravil si desky s hnědým obalem. Když k němu došli nejblíže, jak jen to šlo, promluvil svým teatrálním a hlubokým hlasem.

„Vážení snoubenci, stojíte zde, ruku v ruce, před zraky Vašich nejbližších, abyste stvrdili to, co již dávno oba víte, tedy to, že patříte k sobě. Kouzlo tohoto pohádkového zámku provází tento den a patří do vašich srdcí tak, jako několik společných let, které jste dosud spolu prožili," rozhlédl se po sále a dodal tak svému proslovu jistou dramatičnost. „Váš příběh se začal psát již velmi dávno, a jak čas šel, ukázalo se, že život s tím druhým není jen pohádka, ale váš vztah prošel mnoha zkouškami, ve kterých jste obstáli jako partneři, jako nejlepší přátelé a také jako milující rodina. Za ta léta jste procestovali kus světa, byli si parťáky na horách a na vodě, objevili spoustu krásných míst a vytvořili množství společných zážitků," Martin chytil Dana za ruku a pevně ji stiskl. Oba se usmívali a přišlo jim, že všechno do písmenka sedí. „Jeden druhého jste naučil trpělivosti, cílevědomosti a důslednosti, ale také to, že život není jen samá práce a že i zprvu bláznivá a nerealizovatelná přání se dají splnit," někdo ze sedících lidí to nevydržel a rozplakal se. „Ustáli jste vztah na dálku, pořídili si byt a splatili studentské půjčky. I to vypovídá o tom, že zde před námi nestojí dvě malé děti, přestože je tak jejich rodiče stále ještě vidí, ale stojí zde dva dospělí lidé, kteří vědí, co od tohoto významného kroku do života chtějí a co od sebe v budoucnu čekají. Přeji vám oběma, aby se vám ve vašem manželství splnily ty nejkrásnější sny, přání a tužby vašeho mládí, aby tento sen, tento okamžik zůstal společnou krásnou vzpomínkou pro vás i vaše blízké," dořekl připravený text a zaklapl desky. Všichni přítomní zatleskali a on chvíli vyčkával na úplné ticho, které rušilo pouze cvakání blesků fotoaparátů a občasné popotáhnutí, jež většinu času patřilo postarší ženě v jedné z prvních řad. „A nyní se Vás táži, slečno Romano Neumannová, berete si zde přítomného Filipa Kudrnu za svého právoplatného manžela?" oslovená se podívala na svého nastávajícího a usmála se.

„Ano, ano beru!"

„A táži se Vás, pane Filipe Kudrno, berete si zde přítomnou Romanu Neumannovou za svou právoplatnou manželku?"

„Samozřejmě, že ano."

„Je mou povinností se vás obou zeptat, zda jste obeznámeni se zdravotním stavem, finanční situací a rodinnými poměry toho druhého," znovu přejel pohledem všechny přítomné. Většinu z nich znal, protože více než polovinu míst zabírali bývalí spolužáci novomanželů. Svůj pohled zaměřil na Romanu. „Vy, slečno Neumannová?"

„Já ano," vydechla a přikývla. Oddávající naklonil hlavu Filipovým směrem.

„A vy, pane Kudrno?"

„Já také."

„Nyní si, prosím, vyměňte snubní prsteny," Filip uchopil ten menší a navlékl ho na prst své vyvolené, která poté postup opakovala s větším prstenem. Ten její byl zdobený malými kamínky v bílé barvě, ale druhý z páru byl hladký. „Z moci, svěřené mi státem, vás prohlašuji za muže a ženu. Prosím, můžete políbit nevěstu," pokynul levou rukou, ale než stačil Filip jakkoliv zareagovat, přitáhla si ho Romana do polibku za kravatu a stvrdila tím tak jejich sňatek. Celým sálem se rozezněl hlasitý potlesk a hvizd, který patřil hlavně dvojčeti Filipa.

„Martine, vždycky jsem si myslel, že se oženíš první," ozval se oddávající, když svědci, čili oslovený a Dan, podepisovali sňatkovou listinu.

„No, já si to myslel taky, ale Filip byl prostě rychlejší," řekl se smíchem a ukázal hlavou na novomanžele, kterým přicházeli všichni přítomní pogratulovat.

„Víte, na jednu stranu jsem rád, že nejsme první ze třídy," ozval se poprvé od výstupu z auta Dan a připomněl oběma, že je tam také. „Ale mám skutečně obrovskou radost, že jsme ještě pořád spolu. Abyste rozuměl, několik našich spolužáků tvrdilo, že spolu nevydržíme ani rok. A teď jsme tady."

„A není vám to líto, chlapci?" oslovení se na sebe podívali a ve stejný okamžik se jejich pohled zase vrátil k jejich bývalému řediteli, který měl jakožto člen městské rady pravomoc oddávat. V místnosti zůstali již jen oni, brunetův bratr Petr a blonďákova sestra Šárka.

„Víte, o tom jsem s Vámi právě chtěl mluvit."

Filip s Romanou a s některými svými příbuznými a známými stáli v zámeckých zahradách a nechali se fotografovat. Jednou to bylo na betonovém rantlu fontány ve spodní části parku, podruhé zase nevěstu houpali na houpačce a do třetice všichni vyskočili do vzduchu.

„A nyní bych poprosil pouze novomanžele," ozval se fotograf a ukázal, kam si mají stoupnout. Dominik, Filipovo dvojče, se rozhlédl a hledal čtyři známé tváře.

„Hele, kde je Martin a ten zbytek?" ozval se a tím donutil všechny přemýšlet. Romana najednou ukázala někam na kamenné schody.

„Támhle jdou," jedna jejich bývalá spolužačka bláznivě zamávala a dva příchozí mladíci se pobaveně zasmáli. Když uviděli, že se muž s foťákem chystá vyfotit čerstvě oddaný manželský pár, pomalu se rozeběhli.

„Mohli bychom se s nimi také nechat vyfotografovat?" zeptal se Martin s vážnou tváří. Postarší muž zaklepal hlavou v nesouhlasném gestu.

„Je mi líto, ale chystám se vyfotit pouze novomanžele," blonďák si k sobě přitáhl bruneta blíže a chytil ho za ruku.

„No, to my jsme také," prohlásil Dan a Martin se uculil. Všem přítomným ukázali svoje levé prsteníčky, které zdobily kroužky z bílého zlata.

„Jak je to možný? Vždyť jste neměli ani svědky!" zaprotestovala Danova druhá sestra, Pavla, a naštvaně si dupla.

„Hehe, no, ony jsou totiž ty novomanželské páry tři," pozvedl ramena Dan s nevinným úsměvem. „My jsme teď totiž dvojití příbuzní," všichni se na něj otočili s nechápavým pohledem. Dokonce i Martin.

„Kdo ještě?"

„No, dneska ráno se Martinovi oženil bratr," ozvala se Šárka za nimi a tím na sebe strhla veškerou pozornost.

„A Danovi se zase vdala ségra," vedle ní se postavil Petr a zasmál se. Drželi se za ruce a bylo nad míru jasné, jak to myslí.

„Takže ty svatby byly teda čtyři, ne?" ozval se Romany mladší bratr a všechny tímto dotazem rozesmál. Jeho sestra ho pobaveně objala okolo ramen.

Z druhé strany se k němu naklonil Filip a hlasem, který se ještě chvěl smíchem, pronesl: „Ty jsi občas takový trdlo."