RUBIKOVA KOSTKA

Část 6.

Ahoj!

Tenhle díl je ze všech nejdelší a přináší i mírný zvrat. Měla bych se přiznat, že sama nevím, jak to celé na konec  dopadne (dobře, teď lžu, už to vím!). A tentokráte bych pro změnu chtěla věnovat tuto část pokoji 22 a dvěma vyjímečným ženám.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

„Martine, nemůžeš se prostě přestěhovat. To nejde. Ty jsi prostě součástí týhle podělaný třídy a nejde, aby ses jen tak někam přestěhoval!" I přes všechnu mužskou ješitnost a snahu, aby vypadal drsně a bezcitně, se Lukáš málem rozbrečel.

„Martine, neblbni. Zůstaň tady." Tonda svíral pravou rukou Martinovo rameno a jemně s ním zacloumal.

„Jsi černej." Poznamenal Filip rasisticky vůči svému opálenému spolužákovi. „Ale patříš sem." Dodal smutně.

„A jak si to představuješ, že si někam odjedeš?" Vyštěkl Jakub. „Však jsi mě ještě nenaučil skládat rubikovku!"

„Lidi, prostě pochopte, že nejde, abych tu zůstal. Už teď bych tu neměl být." Nenápadně se podíval na chlapce stojícího mimo hlouček. Byl opřený o stěnu a v uších měl sluchátka.

„Budeš mi chybět, pako jedno!" Smutně se zasmála Radka a objala chlapce, který s ní chodil i na základku.

„Nesnáším tě!" Helena byla na jednu stranu ráda, že chytrý spolužák odchází. „Ale užij si to tam." Dodala s úsměvem.

Pět dívek, Andrea, Lucka, Šárka, Klára a Terezie, které chlapce poznaly teprve na začátku tohoto školního roku, se společně shodlo na tom, že se spolu ani neměli šanci lépe poznat. Martin se i přes fakt, že nesnáší objímání, se všemi rozloučil objetím. Se všemi, kromě blonďáka.

„Stůj!" Zahulákal na něj blonďák. Brunet se otočil s překvapeným výrazem.

„Stalo se něco?" I přes všechnu snahu měl v hlase znát to, že má o Dana strach. Zůstal stát pod schody, kam jeho současný spolužák doběhl.

„Chci se omluvit za ten včerejšek."

„Jo, to je dobrý." Martin lhal. Nebylo to dobrý. Chtěl ho praštit a zároveň políbit. „Měl jsi pravdu."

„Jo, já vím. Jde o to, že jsem utekl jako malá holka. Nechci, aby sis mě pamatoval jako ubrečenou hysterku."

„Tak jestli se bojíš jenom tohohle, tak to můžeš zůstat v klidu." Oba se hraně zasmáli. A znovu nastalo ticho.

„A taky bych tě chtěl poprosit, aby ses za námi občas přijel podívat," Dan se díval na brunetovu košili a již po několikáté přepočítával počet pruhů.

„Nevím, pokusím se. Podle toho, jak budeme mít volno." Dívali se jeden na druhého.

„Jsi si jistý, že se chceš odstěhovat?" Dan měl strach z odpovědi. „Fakt chceš tohle město, tuhle školu opustit?"

„Ne, ale musím."

„A to ti na nikom z nich nezáleží? Ani na mámě?" Martin jemně naznačil hlavou, že ne. „Ani na mě?"

„Danieli, tohle je citové vydírání!" Dan zvedl oči, aby se podíval do těch Martinovo.

„Ne, tohle je pokus, jak ti otevřít oči!"

„Jo? Tak to je ale neúspěšný!" Jeden na druhého křičeli, aniž by měli zjevný důvod. „Už nechci nikoho z vás vidět! Všichni jste kreténi!"

Daniel vrazil Martinovi facku, protože jeho reflexy byly rychlejší, než si uvědomoval. „Uvědom si, že ti nikdo z nich nic neudělal. A to, že jsi teplej? No a? Mě je to jedno, jsi jako můj nevlastní brácha. Časem bychom na ten líbací incident zapomněli a přátelství by pokračovalo dál. Ale to, že jsi právě o lidech, kteří nemají ani tušení, co se mezi námi stalo, řekl, že jsou kreténi, jsi posral! Přehnal jsi to!"

„Já vím, omlouvám se." Sklonil Martin provinile hlavu.

„To si myslíš, že prostě jen tak přijdeš, posereš všechno, co můžeš, řekneš ‚promiň' a všechno bude oukej?" Daniel křičel hlasitěji, než chtěl. „Tak hloupej, abys tomu věřil, nejsi!"

Martin se i přes všechno začal smát.

„Přijde ti něco z toho, co jsem říkal, k smíchu?" Blonďák štěkal slova jako naštvaný Němec.

„Poslední dobou si připadám jako hlavní postava ve Venezuelské telenovele. Když už všechno v mém životě vypadá jako by měl nastat happy end, tak se něco pokazí a jsme znovu na začátku." Martinův smích se měnil v záchvat.

„Nějak nechápu, co je na tom tak vtipnýho."