RUBIKOVA KOSTKA

Část #23: Ale tohle letadlo nespadne

*Druhý den*

Stáli v dlouhé letištní hale a Martin nervózně poklepával zdravou nohou. O svoje stehno měl opřenou hůlku a čekal na odbavení kufrů. Vlastně jenom jednoho.

„Já tam nechci. Vždyť bych se mohl uzdravit i tady, třeba na Mácháči!" zakňučel s pohledem upřeným na svoji matku.

„Martine, nech toho. Rozhodlo se o tom, takže pojedeš. A konec diskuzí," měla přísný hlas, jenže tím jen maskovala svůj nesouhlas se synovým odcestováním.

„Fajn!" vyštěkl a dal si ruce v bok. Dan ho objal okolo ramen. „Díky, že jsi tu."

„Ale to je v pohodě," Martin si položil hlavu na jeho rameno a hrál si s knoflíkem blonďákovy kapsy. Jak měl brunet nakloněnou hlavu, viděl, že má jeho matka za sebou ještě jednu tašku.

„Máti, ty taky někam cestuješ? Nic jsi mi totiž neřekla!" prohlásil vyčítavě. „Jako vždycky."

„No, já ani nemusela. Ten totiž není můj," ukázala oběma cedulku na příručním zavazadlu, která nesla úplně jiné jméno.

„Cože? Takže... já mám jet s Martinem?" vydechl Dan, když uviděl, komu taška patří. „Ale vždyť..." blonďatá žena přikyvovala s obrovským úsměvem.

„Shodli jsme se s tvojí mamkou, že by bylo super, kdybys tam Martina tak trochu pohlídal. A navíc, taky přeci potřebuješ rekonvalescenci, ne?"

„Jak pohlídal?"

„Jak rekonvalescenci?" žena pozvedla ramena s flegmatickým úsměvem.

„Jsi přece ještě dítě, Martine, takže jestli sis myslel, že bych tě nechala tak daleko odcestovat samotného, tak jsi cvok," prohrábla mu vlasy a trochu mu je rozcuchala. „Vždyť víš, že sestra tvé matky pracuje na pojišťovně, takže pro ni nebyl žádný velký problém dostat pro tebe potvrzení, že také potřebuješ rekonvalescenci. A shodou okolností na stejné místo a ve stejném čase jako tady Martin."

„Hmm. Shodou okolností," začal se Dan smát.

„Ano, shodou okolností. A teď, shodou okolností, musím odejít. Tak si hlavně nezapomeňte hlídat letadlo a mějte se!" křičela, když utíkala směrem k východu. Jednoduše se rozloučila a odešla. Jak by řekl Martin: „No big deal."

Po několika minutách letu ukázal Martin Danovi svůj pas, chtěl se pochlubit počtem zahraničních cest, ale blonďáka zaujala úplně jiná věc.

„Vypadáš tady vtipně, trošku jako na fotce při zatýkání," začal se smát jako smyslů zbavený, ale netrvalo dlouho a znovu se uklidnil. „Ale jak říká Murphy – nikdo není ve skutečnosti tak ošklivý jako na pasové fotografii. To sedí, ne?" brunet přikývl s uraženým pohledem a díval se z okénka.

„Poprvé v životě se cítím fakt spokojeně," ozval se Dan zase po chvíli.

„Kecáš. Spojeně ses cítil taky, když jsi dostal psa nebo tě vzali na gympl."

„Nech toho. Snažil jsem se bejt milej."

„Vždyť já vím."

„Na co myslíš?" vyhrkl, aniž by si to uvědomil, a okamžitě toho zalitoval. „Promiň. Neříkej mi to. Nechci to vědět," lhal a poznal by to i hluchý. A nejenom to.

„O tom, jaký to bylo tam. Byla tam mlha a občas jakoby prošel někdo, koho znám. Pak jsme se z ničeho nic pohádali, no, vlastně kvůli tomu, že jsem byl debil. Hodně divný bylo, že jsem tě viděl, i když jsem u toho nebyl. Normálně jsi chodil do školy a pak ses pohádal s někým ze třídy, pak dokonce i s učitelkou."

„Martine? Neříkej mi to. Nechci to vědět."

„Ale já chci, abys to věděl!"

„Neříkej mi to! Jestli se ti tam něco stalo, myslím, jestli jsi byl na dně, tak to nechci vědět. Realita to nebyla a to je přece nejdůležitější!"

„Proč to nechceš vědět?"

„Nechtěl jsem ti to říkat, ale tu noc, co tě, nás, srazilo to auto, jsem byl mimo. Byl jsem v umělém spánku nebo tak nějak, prostě jsem byl v tom samém stavu, co ty, ale já v něm byl uměle. A taky se mi něco zdálo."

„Řekneš mi, co to bylo?"

„Ne. Řeknu ti jenom jedno – doufám, že se to nikdy nesplní. Víš, když jsem se probudil a ty jsi nebyl ve stejném pokoji jako já, myslel jsem si, že to je pravda. Stejně jako ty o osm dní později. Jenže... jenže tohle bylo něco jiného. Myslel jsem si, že jsi mrtvý. Myslel jsem si, že už tě prostě nikdy neuvidím. Všechno okolo najednou nemělo smysl. Ale když se mě potom zeptali, když mi řekli, že jsi v pokoji hned naproti a můžu tě, pokud mám zájem, navštívit, všechno bylo zase krásné a živé a plné barev a plné světla a... a... a hlavně, ty jsi žil! Nikdy neuvěříš, jakou jsem měl z toho oznámení radost," Dan seděl v předklonu a hlavu si opíral o opěradlo sedadla před ním. Díval se na stoleček s knihou a usmíval se. „Když mě k tobě převezli na kolečkovém křesle, byl jsem znova na dně. Víš, ty jsi tam jenom ležel, nehybně a bez života, a vůbec sis nebyl podobný. Tvář se ti postupně měnila, jednou ses tvářil zoufale, poté pobaveně nebo ti dokonce ukápla i slza a tak pořád dokola a já tě držel za ruku a vyprávěl ti příběhy a... víš, vyprávěl jsem ti pohádky a některé naše příhody, třeba když jsi mě učil jezdit na kolečkových bruslích nebo jak jsem si půjčoval tvoje sako a tak, a taky jsem ti říkal, jak je všechno v pořádku a mluvil jsem o budoucnosti. Víš, někdy, během některých mých vyprávění, ses začal usmívat a mě přišlo, že reaguješ na to, co říkám. A jindy zase ne," Martin se na něj díval a měl kamennou tvář. Myslel si, že to on na tom byl hůř, když prožil ten svůj příběh ve snu a potom se musel dozvědět o realitě, ale nebylo tomu tak. „Držel jsem tě za ruku a masíroval ti klouby a hladil tě po vlasech a prosil jsem tě, aby ses probudil. Víš, jednou jsem byl tak strašně naštvaný na doktory, že tě nedokáží ani po týdnu dát do pořádku, že jsem mrštil hrnek ve svém pokoji o protější stěnu. Pořezal jsem si ruku, protože se jeden ze střepů odrazil a střelil mě a pak mě odvezli na šití. No, taky jsem byl u nemocničního psychologa, abych mu vysvětlil, proč jsem to udělal. Řekl jsem mu všechno, bylo mi to jedno. A pak jsem byl znova u tebe. A pak jsem mohl k tobě chodit už sám a to jsem u tebe byl i přes noc a nikomu to nevadilo. Trošku se ti vždycky zlepšil stav a tak mi i doporučili, abych za tebou chodil. Souhlasil jsem. Neuvěříš, jak jsem byl šťastný, když ses probudil. Sice jsi byl na mě naštvaný a ... byl jsi trošku jiný, než předtím, ale to nevadilo. Byl jsi živý a hlavně jsi byl vzhůru! Měl jsi otevřené oči a mluvil jsi a hýbal jsi rukama a díval ses na mě a... a... a byl jsi tam. Myslím, psychicky," Martin měl oči na vrch hlavy a... mlčel.

„Tu ruku... tu máš kvůli mně?" vykoktal tiše a ukázal na obvázanou paži. „Myslím, ... kvůli tomu že jsi se o mně bál?"

„Ne... Vlastně... asi jo. Bylo to ze vzteku a zoufalství a... vlastně kvůli všemu," přetáhl si rukávy, které měl do té chvíle vyhrnuté, přes celé paže a tím zakryl dlouhou ránu.

„Takže i kvůli mně."

„Ne. Kvůli tobě ne. Bylo to kvůli mně, protože jsem srab a zoufalec," zněl naštvaně, hystericky a rozhodně. „A už se o tom nechci bavit!"

Ticho jim nevydrželo dlouho, protože se najednou Daniel přitisknul k Martinovi a pevně stikl víčka.

„Děje se něco?" vyděsil se brunet a hladil ho po paži, aby ho zklidnil.

„Co když to letadlo spadne?" zeptal se roztřeseným hlasem. Natočil k Martinovi obličej a v očích se mu leskly slzy. Druhý vzal jeho obličej do tváří.

„Uklidni se. Tohle letadlo nespadne."

„Slibuješ?"

„Slibuju."