RUBIKOVA KOSTKA

Část 10.

Ahoj.

Omluvám se za neaktivitu, ale poslední dobou mi blbnul počítač, takže jsem nemohla pokračovat v roztdělané části. Také se omlouvám za to, že je to kratší díl.

Věnování znovu patří děvčatům z 22.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

„Dnešní testy ukázaly, že bychom tě zítra mohli dát na normální pokoj." Oznámil jiný doktor chlapci na lůžku.

„A co to pro mě znamená?"

„Že budeš moci přijmout návštěvu." Mladík nadšeně poposedl na posteli a brožura mu spadla na zem. Nahnul se pro ni a zjistil, že ho při tomto pohybu bolí pravá noha.

„Au!" sykl a znovu se prudce narovnal. Doktor se díval do jeho karty.

„Máš naraženou kyčel." Dan chtěl vykřiknout ‚Né, vážně?!', ale neudělal to a radši se znovu snažil nahnout pro brožuru na zemi. „Já ti jí podám." Řekl konečně muž v bílém a položil ji blonďákovi do klína.

Doktor postával dva metry od postele a mlčel. „Chcete se ještě na něco zeptat?"

„Ne, ale myslel jsem, že ty ano." Dan pokýval hlavou, že ne, a doktor opustil místnost. Blonďák se znovu položil a pokusil se usnout asi již po páté jenom za tento den. A během několika málo minut se mu to skutečně podařilo.

Vyšel z vlaku a jeho oči začaly pátrat po vysoké blonďaté ženě. Na druhém konci nástupiště skutečně ona postava stála a mávala na svého syna červeným deštníkem, aby ji viděl. Vesele se k ní rozeběhl.

„Jaká byla cesta?" Zeptala se, když se po mostě vraceli domů. On se ironicky pousmál.

„Nejlepší událost za poslední dva dny." Střelila po něm pohledem.

„Nestěžuj si, já ti to říkala."

„Já vím. Jsem rád, že nenadáváš."

„Já ne, ale tvůj otec se může zbláznit."

„Co je mi po něm. To nejdůležitější mám tady." Objal ji kolem ramen.

„To nejdůležitější bydlí kousek odsud, co?" Zasmála se jeho máma. On se lehce začervenal. „Co budeš dělat?"

„Netuším." Zastavil se a koukal dolů na vodu. Byla už tma, vždyť hodiny na zámecké věži ukazovaly skoro osm večer. Mlčeli a pozorovali tekoucí Labe. Nepospíchali, bydleli asi pět minut od mostu. Martinovi se hlavou míhaly myšlenky a deprimovaly ho.

„Dobrý večer, ahoj Martine," ozval se známý hlas. Oba se na tmavovlasou ženu podívali.

„Dobrý," brunet se na ženu bál dívat, nevěděl jistě, jestli jí její syn o něm řekl všechno. Znovu se zadíval dolů a snažil se z rozhovoru uniknout. Vytáhl si z kapsy balík žvýkaček a všech pět zbývajících si nacpal do pusy.

„Dobrý večer," usmála se blondýna a dala se s Danovo mámou do řeči. „Jak se máte? Dlouho jsem Vás neviděla."

Druhá žena posmutněla. „No, nemáme to teď doma jednoduché. Kvůli Danovi." Martin zpozorněl.

„Co je s Danem?" Vyhrkl dříve, než stihla jeho matka něco odpovědět. Žvýkačka mu málem vypadla z úst, jak promluvil rychle.

„Je v nemocnici, srazilo ho auto."