RUBIKOVA KOSTKA

Část 13.

Ahoj.

Jsem tu zase. Tuhle část chci věnovat, překvapivě, zase pokoji 22. 

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

„Dane, my půjdeme." Máma mu dala pusu na čelo a táta ho poplácal po rameni. Blonďák se usmíval. Cítil, jak se Martin k němu přitiskl silněji. Máma se na ty dva usmála.

„No jo! Hele, ono už bude skoro osm." Táta se podíval na hodinky a hodil do tašky nějaké papíry do školy. „Doufám, že to auto tam bude pořád stát."

„Hlavně na sebe dávejte pozor." Řekl starostlivým hlasem. „A děkuju za návštěvu."

„Proboha, Danieli, jsi naše dítě." Řekl Dušan hlubším hlasem. „Je přece jasný, že za tebou přijdeme." Zasmáli se. Když se Matyáš vrátil ze záchodu, Danovi rodiče opustili místnost. Zrzek si sedl na postel a koukal z okna.

„Budeš muset domů." Zašeptal tiše blonďák kousek od ucha bruneta.

„Nechci zase odejít." Zašeptal Martin ještě tišeji.

„Běž! Zítra jsou taky návštěvy." Zasmál se Daniel, ale brunet ho objal ještě pevněji. Matyáš byl pořád otočený směrem k oknu a začal hrát na mobilu nějakou hru. „Stejně tě sestra vyhodí."

„Zítra ve dvě tu budu." Dal mu pusu na nos. „Slibuju."

„Neslibuj něco, co nemůžeš splnit." Zamračil se hraně Dan a popostrčil ho pryč z postele.

„Já to ale dokážu!" Prohlásil brunet hrdě. Hledal pod postelí druhou botu, kterou tam skopl, když si lehal. Blonďák protočil oči, ale usmíval se.

„Ježiš, běž už!" Oba se smáli. „Budu se těšit na zítra." Martin skutečně opustil nemocniční pokoj.

„Co s ním máš?" Zeptal se jakoby mimochodem zrzek. Dan se na něj otočil.

„Jsme jenom kamarádi." Blonďák nechápal, co se stalo.

„Kamarádi." Ironicky se zasmál a otočil se. Matyášův hlas zněl vyčítavě a zároveň trochu smutně. „Mě spíš přišlo, jako byste se měli pozítří brát." Dan nechápal, co udělal. Nadechoval se, že něco řekne, ale Matyáš ho předběhl. „To byl vtip."

„Mě to teda moc vtipný nepřišlo." Poznamenal blonďák a otočil se k němu zády. Zrzek k němu přišel a sedl si na postel.

„Promiň." Pohladil ho po boku. Dan k němu zvedl pohled.

„Teď jsem si dělal srandu zase já." Oba se zasmáli a docela to i odlehčilo situaci. „Co si o mně myslíš?"

„Jsi milej a strašně hezky se s tebou povídá. A taky máš strašně hezký oči." Dan se maličko začervenal. „Jsi svým způsobem docela zvláštní, ale to nevadí. Připadá mi, že to k tobě prostě patří."

„Děkuju."

„Za pravdu se neděkuje. To tě doma neučili?" Zasmál se zrzek a lehl si vedle blonďáka, který se posunul. Oba teď koukali na strop. „Co si myslíš ty o mně?"

„Upřímně, lezeš mi na nervy." Dan byl občas až přehnaně upřímný. „Jsi strašně ukecanej a pořád máš na všechno spoustu připomínek." Zasmál se a povzdechl si. „Ale jsem s tebou rád. Mám pocit, že tě znám roky, ale přitom vím, že jsem tě poznal dneska ráno." Cítil, jak mu zrzek omotal ruku okolo pasu a přilepil se na něj.

„Jsem rád, že jsi tu." Usmívali se. Dan pořád přemýšlel nad svými pocity. Nebyl si už ničím jistý. Zpočátku si nechtěl připustit, že by se mu mohli líbit kluci, pak začal něco silného cítit vůči Martinovi a dneska ráno, když se podíval do těch nádherných oříškově hnědých očí, nebyl si už vůbec ničím jistý.

„Co bys mi řekl, kdybych se do tebe zamiloval?" Zeptal se potichu, aby ho slyšel jenom Matyáš. Ten se usmál.

„A co bys mi řekl ty, kdybych tě teď požádal o polibek?" Skousl si spodní ret a díval se mu hluboce do očí.

„Že s tím nemám sebemenší problém."