RUBIKOVA KOSTKA

Část 3.

Ahoj!

Dneska pro změnu nezmíním pokoj 22 (i když jsou to super lidi).

Aby byla malinko změna, dneska se podíváme na Martinovy pocity.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Byla středa ráno. Martin seděl na posteli a prohnul se dozadu, aby mu křuplo v páteři. Bolela ho hlava a přesně nevěděl, co má dělat dál.

„Ale budeš mi muset půjčit něco na sebe," smál se Dan, když vešli do bytu. Martin ho objal zezadu a oba se zatočili. Byli na mol.

„Chceš něco k jídlu, nebo sníš láskou mě?" Martin se pořád strašně smál a jeho smích byl opravdu nakažlivý.

„No, ten návrh zní opravdu lákavě, ale je mi tak zle, že asi radši nic jíst nebudu."

Bylo ticho, ale nebylo trapné. Oba věděli, že nemusejí nic říkat, protože stačí, že jsou spolu. Martin seděl vedle Dana na gauči.

„Co si o mně vlastně myslíš?" zvážněl brunet.

„Jsi nejlepší kamarád, jakýho jsem kdy měl!" objal ho blonďák okolo ramen. Dívali si do očí a v tu chvíli Martin Dana políbil. Vlastně pouze přitiskl svoje rty na ty Danovo.

„Já jsem takovej trotl," sesunul se na zem a ležel na břiše. Ta scéna se mu v hlavě přehrávala minimálně pětkrát denně od chvíle, co se v neděli ráno probudil na zemi.

Už po několikáté mu zvonil telefon, ale nebyl schopen si pro něj k nočnímu stolku dojít. Z krabice, co stála vedle postele, vytáhl malý polštářek a podložil si s ním hlavu. Byl ze všeho tak vyčerpaný, že usnul.

„Jsem doma!" zakřičela v podvečer blonďatá žena při příchodu z práce. Když se jí nedostalo odpovědi, šla se podívat do synovy ložnice. Mezi krabicemi přichystanými ke stěhování ležel schoulený Martin. Tváře měl mokré od slz a v obličeji ztrápenou grimasu. Jemným zatřesením ho probudila.

„Ahoj," pronesl chraplavým hlasem. „Jak bylo v práci?"

„Vzala jsem si dneska na chvíli volno. A byla jsem ve škole."

„Proč?" seděl opřený zády o postel a máma si sedla vedle něj. Oba se dívali oknem ven na panelák stojící naproti.

„Dva týdny jsi nebyl ve škole."

„Pamatuješ si, jak jsem na základce nešel týden do školy, protože jsem se pohádal s učitelkou?" zasmál se Martin. Z tónu jeho smíchu bylo poznat, že nebyl tak úplně upřímný.

„Tohle je ale jiný."

„V čem?" vyštěkl brunet. „Týden nebo dva, to není zase takový rozdíl!"

„Obvinil si svého spolužáka, Martine. Uvědom si, že tohle není základka, kde si prostě postavíš hlavu, že něco dělat nebudeš, tohle je gympl, pochop to."

„Já jsem ho z ničeho neobvinil!" zvýšil hlas. „Jenom ho už nemůžu vidět." znovu ho ztišil.

„Musíte si promluvit." Položila mu ruku na rameno. „Věr mi." Krouživým pohybem ruky se ho snažila zklidnit. „Uleví se vám oběma."

„Neuleví." Sklopil pohled. „V tom věř ty mě."

„Ty jsi paličatý jako tvůj otec!"

„Aspoň víš, po kom to mám." Zasmál se Martin zoufale. „Ale jestli si myslíš, že by nám to pomohlo, tak já to zkusím."