RUBIKOVA KOSTKA

Část #24: A hádky utužují vztah (1)

Hned po příjezdu na hotel je to táhlo do městečka nedaleko. Podle průvodce, toho papírového, vypadalo kouzelně, malebné malé domky kam se člověk podíval, obchůdky se suvenýry a hlavně – nikdo, kdo by jim přikazoval, jak se chovat.

Vrátili se z městečka, a když procházeli kolem recepce, dívka na ně něco zakřičela. Vrátili se z nedalekých schodů a Martin se na ni mile usmál.

„Sorry?"

„Oh, you have a message here. Your vacation will last longer. You won't be here until next Wednesday, but until ... next Sunday."

„That's great!"

Zatímco si Dan prohlížel místní časopisy, kterým prakticky vůbec nerozuměl, bavil se Martin s recepční. A pak najednou blonďák uslyšel tu větu.

„Půjdete se mnou na skleničku?" brunet samozřejmě mluvil anglicky, ale pouze do doby než zjistil, že matka slečny na recepci pochází z Čech a tak i dívka umí mluvit česky. Dan se otočil na ty dva, protože mu přišlo nepravděpodobné, že by to řekl Martin. Jenže opak byl pravdou.

„Velmi ráda," to Dan slyšet nechtěl. Přál si, aby ho odmítla a tím pádem by Martin nikam nešel. Vyběhl z hotelu na parkoviště, odkud vedla kachlová dlažba až na pláž. Choval se jako hysterka, ale on si tak moc přál mít Martina jenom pro sebe.

Po několika desítkách minut přišel k restauraci, kde skoro nikdo nebyl, a tak se rozhodl, že se zde usadí. Seděl těsně u baru a kroužil ukazováčkem po hrdle sklenice s nějakým koktejlem. Barman doléval víno postaršímu páru kousek od něj a Dan si připadal osamělý. Nějaký muž ve středních letech jakoby to vycítil a stoupl si k němu. Byl cítit drahou kolínskou a na všech prstech pravé ruky měl zlaté prsteny.

„Hey, can I get you a drink?" shlížel na něj shora a pohyboval s obočím v provokativním gestu.

„No. I am waiting for my ... sakra, jak se to řekne? Boyfriend?" muž zvedl ruce do vzduchu a poodstoupil.

„Oh, sorry. I didn't know it. Sorry," jak mluvil, pomalu odcházel. Dan se zasmál. Lhal mu, ale prostě se s ním nechtěl bavit.

„That's okay."

Martin se pomalu vlekl po pláži a hledal někde majitele blonďatých vlasů. Osobu podobnou té, co hledal, viděl na baru. S hůlkou v ruce si pospíšil, aby u něj byl co nejdříve, ale znovu ho koleno rozbolelo a tak byl vlastním tělem donucen zpomalit.

„Dane?" oslovený se otočil. Usmíval se a seděl vedle něj nějaký kluk, který byl od první vteřiny brunetovi nesympatický.

„Martine!" zvedl se a utíkal k němu. Brunet se zamračil, aby dal najevo svůj nesouhlas s přítomností onoho mladíka.

„Kdo to je?" ukázal hlavou na kluka za barem, se kterým se Dan něčemu smál. Mladík měl delší, černé vlasy a vyťukával nehty nějakou melodii. Nevěnoval jim moc ze své pozornosti, protože byl plně zaujatý svojí uměleckou aktivitou.

„To? To je Dave, je tu s rodiči na dovolené."

„Jo tak Dave? Pět minut s tebou nejsem a už si hledáš náhradu?"

„Nech toho! Ty sám jsi začal balit tu holku na recepci a mě vyčítáš, že se chci s někým bavit?" zvýšil hlas a rozhazoval rukama.

„Já jí nebalil! Jenom jsem se s ní bavil!" i Martin zvýšil hlas a opřel se o hůlku.

„Jo. Tak ty ses s ní jenom bavil a to, že jsi jí pozval na drink, je asi výplod mé fantazie, co?" Dan rudl v obličeji vzteky.

„Já si můžu zvát na drink, koho chci a kdy chci!" vykřikl naštvaně a napřáhl ruku, jakoby chtěl blonďáka praštit. V půlce pohybu se ale zastavil, protože mu došlo, že by to asi nedopadlo dobře.

„Máš pravdu. Promiň, že mám zájem o tvůj život," řekl klidně, ale ironicky Dan a otočil se k Martinovi zády. „Běž si na drink s tou štětkou a mě laskavě nech na pokoji."

„Fajn!" vyštěkl brunet a taktéž se otočil. Nenamířil si to ale směrem k hotelu, šel se projít po pláži. Žabky se mu bořily do písku a hůlka mu moc nepomáhala, proto se naštval a zahodil jí daleko před sebe. Sedl si do dřepu, ale převážil se a skončil na kolenou. Složil si hlavu do dlaní a začal popotahovat. Byl na sebe kvůli všemu tak moc naštvaný. „Já jsem ale idiot!"