RUBIKOVA KOSTKA

Část 7.

Ahoj!

Tahle část bude věnována děvčatům, která mě i přes včerejší neaktivitu neukřižovala.

A za případné chyby se velice omlouvám.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Nová postel ho tlačila a povlečení se mu nelíbilo. Ale když zazvonil budík na jeho telefonu, měl pocit, že i spánek v této posteli je lepší než nová škola. Věděl, že tam nebude nikoho znát, ale myslel si, že nemůže být tak strašné s nikým se nebavit. Opak byl pravdou.

„Dobrý ráno," zachraptil Martin nepřítomně. U kuchyňského stolu seděl jeho otec s přítelkyní a snídali cereálie. Brunet se posadil a nalil si kafe z konvice postavené blízko něj. Muž pouze přikývl s plnou pusou a žena se na něj usmála.

„Jak ses vyspal?" Blondýnka promluvila svým medovým hlasem a brunet měl pocit, že se pozvrací. Nelíbila se mu a dával to docela jasně najevo.

„Jo, šlo to." Odpověděl ze slušnosti a při zjištění, že se jeho otec zvedá a odchází si pro boty a bundu, dopil svoji ranní kávu a pospíchal za ním. „Tati, dovezeš mě zase do školy?"

„Jo, ale dělej." Muž si zavazoval tkaničky u botasek.

„Díky." Martin byl obutý a oblečený rychleji než kdy předtím, nevěděl totiž ještě, kde přesně jeho škola je.

Za cestu nepromluvili ani slovo a nevadilo to jim to. Před školou Martin vystoupil a bez rozloučení se vydal ke vchodu, kde se posadil na batoh a čekal na nějakého jiného studenta, aby mu otevřel dveře čipem.

„Ahoj, hele, já jsem tady novej a ještě nemám čip, takže projdu s tebou, nevadí ti to?" Zeptal se dívky, kterou si pamatoval ze třídy. Vypadala mile a připadalo mu, že ji zná.

„Jo, já vím. Martin nebo tak něco. Nemám paměť na jména." Řekla dívka se smíchem. „Mimochodem, já jsem Eliška."

Martin nevěděl, co dělat, tak jí podal ruku. „Já jsem skutečně Martin." Ona si s ním potřásla rukou a pustila ho do školy. Znovu mu připomněla, kde jsou skříňky a pak už si ho nevšímala, protože potkala svoje kamarádky – Annu, Adélu a Šárku.

Ve chvíli, kdy Martin otevíral dveře do třídy, se otevíraly i dveře do několika desítek kilometrů vzdáleného jednolůžkového pokoje.

„Dobré ráno." Danovi oči si ještě zvykaly na světlo, které pronikalo skrze kanárkově žluté závěsy.

„Kde to jsem?" S každou hláskou, která mu vycházela z úst, měl pocit, že mu praskne hlava. Mladší žena přešla k oknu, zatímco muž v bílém si přisunul židli k lůžku.

„V nemocnici." Blonďák si snažil vybavit, co se mu stalo. „Srazilo tě auto."

Chlapec na lůžku se pokusil vzpomenout si, kdy se mu to mohlo stát, ale poslední věc, na kterou si pamatoval, bylo, že přecházel přes přechod. „Kdy?"

„Když jsi v pátek šel domů." Sestra roztáhla prudce závěsy a blonďák si promnul oči.

„Proč si to nepamatuju?"

„Měl jsi otřes mozku o střední síle. Může se stát, že si na některé věci nebudeš moci vzpomenout, ale to je normální. Časem se ti veškeré vzpomínky vrátí." Daniel se ponořil do svých myšlenek a doktor něco řekl sestře. Zůstali v pokoji sami. „Řekni mi, co si vybavíš jako poslední."

„No, šel jsem ze školy." Doktor přikyvoval.

„A před tím?"

„S někým jsem se pohádal a pak až ta chůze." Sestra znovu otevřela dveře a přinesla na tácku nějaké léky a skleničku s vodou.

„Tvůj mozek se zřejmě pokusil nějaký zážitek vytěsnit. Zkus si znovu přehrát v hlavě tu hádku." Blonďák zavřel oči a snažil se vzpomenout na detaily páteční hádky. „Můžeš mi říct, s kým jsi mluvil?"

„Nevím."

„Čeho se ta hádka týkala?"

„Nevím."

„Vybavíš si nějakou drobnost?" Daniel měl pocit, že mu praskne hlava, ale něco se mu vybavilo.

„Měl pruhovanou košili." Slova přestala tolik bolet, ale pořád mu nebylo příjemné říkat dlouhé věty. „A řekl něco o nějakém seriálu." Doktor si psal každé jeho slovo.

„Kde jste se hádali?"

„Byly tam schody a dvoje prosklené dveře."

„Jsi na tom lépe, než jsem čekal." Povzbudivě se na něj usmál a na stolek vedle postele mu položil nějakou brožuru. „Až budeš chtít, přečti si to." Z plastové kulaté krabičky vyndal dva oválné léky a na dlani je Danovi podal. Sestra blonďákovi dala skleničku s vodou a on na jedno polknutí do svého těla dostal oba léky. Ani nezaregistroval, jakou chuť měly, ale voda byla studená.

„Kdy mě pustíte domů?"

„Jestli všechny výsledky dopadnou dobře, mohli bychom tě pustit již v pátek. Teď mě ale omluv, musím se věnovat i jiným pacientům." Poklepal mu na stehno a odešel i se sestrou.

Dan zvedl cedulku přidělanou na čele kovové postele. „Takže moje jméno je Daniel."