RUBIKOVA KOSTKA

Část 5.

Ahoj!

Dneska, protože má tento příběh přes 100 přečtení (JÉJ!), tak bych tuto část chtěla věnovat Andy, Anet, Adél, Aničce, Elišce, Helče, Klárce a Šárce a i druhý Anet a Barče (i přesto, že o tomhle příběhu ani neví).

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Byla mu zima, a proto pořád přecházel z místa na místo a choulil se do svého kabátu. U schodů měl položený batoh a nedočkavě vyhlížel majitele vlnitých blonďatých vlasů.

„Martine, nesmíš ho nechat odejít, dokud mu to nevysvětlíš!"

„Jak to mám asi udělat? Urazil se a na sto procent odmítne promluvit si."

„Musíš ho donutit."

Po ranním rozhovoru s mámou si v hlavě představoval, co asi Danovi řekne a jak mu na to odpoví. Měl pocit, že by se to mohlo urovnat.

„Ahoj. Přinesl jsem ti batoh." Usmál se a natáhl ruku s batohem k Danovi. Ten se mračil.

„Díky." Chtěl hned odejít, aby nemusel nic říkat. „Já už musím jít." Naznačil hlavou směr.

„Dneska jim řeknu, že odjíždím."

„Super." Daniel pokyvoval hlavou.

„Přemýšlel jsem o tom, co jsi včera řekl."

„A o čem přesně?" Dan se snažil klíčkem dostat do zámku skříňky, ale něco mu v tom bránilo.

„Že jsem arogantní parchant."

„A k čemu jsi dospěl?" Praštil vzteky do modrých dveří.

„K tomu, že jsi měl pravdu." Martin pomohl kamarádovi otevřít skříňku násilným způsobem.

„Hm." Dělalo mu velký problém tvářit se, že ho jeho spolužák nezajímá. Boty odhodil na dno a zmuchlanou bundu s batohem odložil do vrchní poličky. „Je super, že sis to přiznal."

Když spolu tiše šli do prvního patra, kde měli mít první hodinu, procházeli okolo dvou lidí z jejich třídy. Oni si jich ale nevšímali, protože se hádali.

„Víš co, docela se mi ulevilo, když ses se mnou nebavil!" křikla ona.

„Lžeš a víš to. Chyběl jsem ti." Řekl sebejistě hoch.

„Ty jsi si sebou nějak moc jistej, ne?" Zatvářila se vyčítavě a on jí položil ruku na rameno. Byla o tolik menší než on.

„Ani ne, ale jsem si jistej, že jsi do mě zamilovaná až po uši." Oba se začali smát.

„Ty jsi hovado!" objala ho. Martin se zamyslel, protože i on byl hovado. Teda alespoň podle Dana.

„Jé, ahoj Martine!" pousmála se skupina před multimediální učebnou. „Konečně jsi dorazil!"

„Ale ne na dlouho." Brunet si připadal jako by svoji třídu zrazoval. „Já se totiž tuhle neděli stěhuju pryč."