RUBIKOVA KOSTKA

Část #25: A hádky utužují vztah (2)

„Nikdy jsem nechápal, proč lidem přijde tak romantický západ slunce u moře. Je to přece jenom jev způsobený pohybem Země okolo centra naší galaxie, kterým je hvězda Slunce," Martin seděl na lavičce na vyvýšené části pláže a koukal na dlouhý pás vody před sebou. Blonďák si sedl vedle něj s dvěma kelímky v ruce.

„Ty jsi nikdy nebyl romantik," zasmál se Dan a opřel si záda o opěradlo lavičky. Nepřišlo mu to moc k smíchu, takže musel znít rezignovaně a možná i naštvaně.

„A ty snad jo?" blonďák dal jeden koktejl, který neměl být alkoholický, brunetovi a druhého se pořádně napil. Nebyl si přesně jistý, co v něm bylo, jenže to v tu chvíli bylo úplně jedno.

„Já náhodou jsem. Mám rád takový ty hračičky, srdíčka a cukrovou vatu," zněl zvláštně, jakoby ho něco trápilo, ale nevěděl, jak se omluvit. „Prostě kýč," vydechl.

„Nikdy jsi mi to neřekl," Martin se k němu natočil čelem a také se napil. I přesto, že se spolu znali více než 13 let, jeden o druhém spoustu věcí nevěděl.

„Nikdy ses mě neptal," pozvedl ramena Dan a předstíral, že je mu to jedno. Pár minut bylo ticho, které rušila jen tichá hudba z baru pár set metrů do nich.

„Víš, že jsem vlastně docela rád, že jsme tady? I když se hádáme."

„A víš, proč se hádáme?" oba zvážněli a otočili se na moře. Slunce bylo již skoro celé za obzorem a pláž byla čím dál tím tmavší.

„Protože jsme idioti?" vydechl Martin s náznakem otázky v hlase, zkousl si spodní ret a poškrábal se ve vlasech.

„Možná. Ale hlavně proto, že nám na tom druhém záleží."

„Asi máš pravdu. Mám tě rád," šťouchl do Dana loktem a oba se zasmáli.

„Vždyť víš, že já tebe taky."

„Pozval jsem jí na drink, protože mi to přišlo jako slušnost. Chtěla, abych jí vyprávěl, jaké to v Česku je, a pak řekla, že bychom mohli někam zajít. Všichni tři. A já jí pozval na drink. A chtěl jsem i tebe, ale ty jsi mi utekl," dopil koktejl a položil na volnou část lavičky prázdný kelímek s logem místního pivovaru.

„Promiň. To jsem nevěděl," Dan zněl sklesle. „Neměl jsem utíkat."

„Tohle bude asi znít hodně divně, ale asi bych utekl taky. Nebo bych alespoň hodně naštvaně odešel," odmlčel se na chvilku a rozmýšlel se, jak pokračovat. „A ještě bych ti u toho udělal scénu." Oba mlčeli a bylo jim jasné, že pokud si všechno nevyříkají teď, tak už nikdy. A i přesto, nebo právě proto, byli oba uzavřeni ve vlastních myšlenkách a vymýšleli, co dalšího mají říct.

„Dave se začal bavit se mnou. Teda, jenom mi řekl, že ten chlap, co mě chtěl pozvat na drink, je majitel hotelu. A pár vteřin na to jsi přišel. Ani jsem mu pořádně neřekl, jak se jmenuju."

„Promiň. Jsem trotl," zněl sklesle a zároveň jakoby sám sobě něco vyčítal. „Jsem idiot."

„Nenadávej si. Prostě jsme oba žárlili," Dan se napil posledního loku koktejlu, aby měl více času na rozmyšlení další věty. „Protože chceme chránit jeden druhého, protože nám na sobě záleží," V duchu si představoval, jak romantické by bylo, kdyby dořekl celou svou myšlenku. ‚Protože jsme jeden do druhého zamilovaní!'

„Všechno dobrý?"

„Martine, co myslíš? Ještě lepší!" oba se začali smát. Dan strčil oběma rukama do brunetova boku a v následující vteřině odhodil svoji plážovou košili někam vedle osamocené lavičky. „A teď si pojď zaplavat!"