RUBIKOVA KOSTKA

Část 21.

Ahoj.

Já vím, zase jsem o sobě nedala nějaký ten čas vědět. Nemám k tomu žádný důvod, nechci znovu psát, že jsem měla autorskou krizi nebo něco. Prostě jsem dlouho nic nepřidala. Takže pardón. :D A veškeré připomínky pište do komentářů.

Příjemné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Na dlouhé, bíle vymalované chodbě na něj čekali rodiče a lékař, který držel v ruce spis několika papírů. U nohou měl malou tašku s věcmi.

„Danieli, uvědom si, že pospícháme!" Jeho otec, Dušan, mluvil hlasem, v němž byl slyšet protest. Ale musel se jít rozloučit, i když bylo evidentní, že ještě spal. Přišlo mu to prostě správné. Vešel do místnosti a zaklapl dveře, aby měli klid. Jakmile došel k posteli, políbil ho na hřbet ruky a usmál se. Martin vypadal tak klidně a spokojeně, když spal. Připomínal mu Šípkovou Růženku, během jejího slibovaného stoletého spánku, nebo Sněhurku, když se otrávila jablkem od stařeny. Ale ještě víc mu připomínal mrkací pannu, když byla ve vodorovné poloze. V době, kdy byl v kómatu, to bylo jiné. I když ho držel za ruku, byla divně neosobní a chladná, jakoby ani nepatřila člověku. Připomínala kus ledu potaženého kůží nebo dokonce pokožku těch slavných upírů.

„Martine, já už jdu domů." Zahříval mu dlaň, jako to dělal celý poslední týden. „Ale zase odpoledne přijdu, neboj se. A oholím se, aby ses mi už nesmál." Znovu ho políbil na ruku a dostal neočekávanou odpověď – brunet se zachichotal. Prudce otevřel oči a hlavu ve vteřině naklonil k návštěvníkovi.

„Nehol se, takhle ti to hodně sluší." Podrbal se na dlani, protože ho tam Danovy vousy zalechtaly. Blonďák se usmíval a prohrábnul mu vlasy.

„Fajn, budu vypadat jako Kanadský dřevorubec." Oba se začali smát. „Ale teď už budu muset."

„Takže už jsi v pořádku?"

„Jo, dneska už jsem si pokecal s policajty a dokonce mi vyndali i stehy a tak už můžu jít do domácího léčení." Řekl to, jakoby to bylo přání dobrého večera nebo oznámení objednávky jídla. „Prý už nepotřebuji lékařský dozor."

„Jaký stehy?" Nadzvedl se Martin na loktech se staženým obočím. „Já myslel, že ty jsi to odnesl jen s pohmožděninami."

„Ne, pětačtyřicet stehů na břiše, dvanáct na stehnu a dvě desítky svorek na levé paži. Nic vážnýho." Znovu ten flegmatický tón a máchnutí rukou, za kterou ho brunet chytil. Díval se na ránu.

„To ti udělal tam ten chlap?" Dan přikývl s neurčitým výrazem. „Já myslel, že jsem to schytal sám. Myslel jsem, že jsi v pořádku."

„Ale já jsem. Bylo to jenom škrábnutí."

„Čtyřicet pět stehů a bylo to jenom škrábnutí? Danieli. Já nejsem malý dítě!" Martin byl smutný z toho, že měl jeho přítel také takové rány, a zároveň byl naštvaný, protože svoje zranění nebral jeho společník vážně.

„To fakt nic nebylo, skoro to nebolelo. Byl jsem nadopovaný léky a tak jsem nic necítil. Akorát teď, když mi je vyndávali, ale to je prý normální." Martin mu nevěřil. „Fakt, zažil jsem i horší zranění. Věř mi." Brunet ho stále propaloval nedůvěřivým pohledem, ale přitakal.

„Dobře." Ve dveřích se objevila blonďatá hlava.

„Danieli, pojď už. Máme auto na parkáči a za chvilku budeme muset už platit!" Oslovený objal ležícího a něco mu zašeptal. Brunet se pobaveně zasmál a naklonil hlavu na stranu.

„Fajn, budu se těšit." Řekl Martin a políbil ho na tvář. „A dávej na sebe pozor, nechci, aby se ti něco stalo, když u toho nebudu." Zašeptal mu blízko od obličeje a Dan přitakal. Zamával mu několik vteřin před zabouchnutím dveří. „Už teď mi chybíš." Zakňučel a položil se na bok.

Neusnul ale hned, protože měl další návštěvu.