RUBIKOVA KOSTKA

Část 16.

Ahoj. 

Měla bych se Vám pochlubit, že jsem asi po patnácté změnila děj. Ze začátku jsem si totiž říkala, že tento příběh bude mít tak tři díly + prolog a epilog, ale došlo mi, že bych nevyjádřila vše, co chci. Tak jsem si naplánovala pět částí (+prolog a epilog). Ale složila jsem slib, že tento příběh ještě prodloužím. A tento slib se chystám dodržet. Snažím se, abych čtenáře nenudila, proto budu pravděpodobně přidávat méně často, ale za to obsahově bohatější části. A moje poděkování zase jednou patří nejdůležitější ženě mého života a také, jak jinak, děvčatům z 22.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

PS: Jakoukoli připomínku - i sebemenší detail - mi napište do komentářů. Chci vědět, jestli se děj zase posunul dobrým směrem, nebo jestli jsem něco přepískla. Děkuju :)

Probudil se na zemi vedle své postele a okolo svých nohou měl namotanou deku. Když se pokusil zvednout, zamotala se mu hlava a před očima měl mžitky.

„Do prdele!" Hromovým hlasem prořízl ticho, které naplňovalo byt. Zvedl se a uvědomil si, že má na sobě veškeré oblečení a dokonce i běžecké boty, ve kterých v noci odešel běhat. Zul je a bosky šel do kuchyně. Na piksle s kávou byl přilepený složený papír.

„Martine, protože je mi jasný, že by sis toho jinde nevšiml, napsala jsem ti sem seznam věcí, co musíš dneska udělat. Abys rozuměl, odešla jsem do práce, ta nová má angínu, takže si vezmu její směny a pak možná budu mít volno. Takže, dojdi do školy pro formuláře na přestup, běž poslat dopis, co leží na stole, dojdi nakoupit a připrav něco k obědu. A ještě dojdi za babičkou a dědou, mají pro nás nějaký věci, co jsme nechali u nich ve sklepě - strejda Karel tě pak s tím odveze domů. A dejte to do našeho kumbálu a blbosti vyhoď. A hlavně se pořádně najez. A zavolej tátovi. A když budeš mít ještě čas, dojdi s odpadem – víš jak, plasty, sklo a tak. A nainstaluj mi do počítače ten novej antivirus. Tak, zatím. Máma."

„Jasně. Ještě mi řekni, že mám umejt vokna a vyprat záclony a je to hotový." Chraptěl a naštvaně si nandal do hrnku kafe. Z police položené nejvýše vyndal krabičku s cukrem a přisypal ho. Do varné konvice nalil zbytečně moc vody a odešel si zapnout televizi. Z kapsy mu vypadl tácek s logem piva Gambrinus. „Ježiši, co já to zase tahám po kapsách." Při zvedání mu došlo, proč jej měl v kapse.

*flashback*

„Hele, támhle v tom baráku bydlím!" Zapištěl nadšeně Martin a radostně se zatočil. Dominik se smál a stáhl si ho k sobě, aby neskončil v silnici.

„Pšt Máťo, je strašně brzo ráno, všichni ještě spí." Brunet ho chytil za ruku a zatočil se okolo něj. Oba se smáli.

„To je mi jedno. Já mám radost!" Pořád se točili a najednou se Martin zastavil. „Uvidíme se ještě?"

„Chtěl bys snad ještě jednou vidět takovýho ztroskotance, jako jsem já?" V hlase staršího z chlapců bylo slyšet, že na jednu stranu nechce slyšet odpověď.

„Strašně moc!" Brunet byl v opilosti jako sluníčko – plný energie a neuvěřitelně pozitivní. Dominik si ho k sobě přitáhl a objal ho. Byl o hlavu a půl vyšší a tak musel Martin strašně zvedat pohled.

„Říkal jsem si, že by ses třeba se mnou chtěl ještě vidět, tak jsem ti napsal číslo na ten tácek." Řekl černovlasý hoch a podal menšímu kartonový tácek z hospody, kde doposud seděli. Martin si to strčil do kapsy u kalhot a táhl kamaráda okolo zastávky autobusu ke vchodu do paneláku.

*konec flashbacku*

Seděl u televize a z přemýšlení ho vytrhlo pištění konvice na plotně. Zalil kávu vodou a nepřítomně sledoval nějaký nekonečný seriál.

Hned po nepříjemném probuzení mu bylo jasné, že má průšvih. Stála nad ním sestra a budila ho zvýšeným hlasem.

„Děje se něco?" Ozval se někdo vedle něj. Žena oba chlapce zpražila pohledem.

„To bych řekla. Můžete mi vysvětlit, proč neležíte každý ve své posteli?" Až v tu chvíli Danovi došlo, že by vlastně Matyáš měl ležet jinde.

„No, Daniel v noci fňukal ze spaní, tak jsem ho uklidňoval a asi jsem u něj v posteli usnul." Říkal to tak přesvědčivě, až si oba mysleli, že by tomu mohla sestra věřit. Ta se nepříjemně zamračila.

„Nemám pocit, že bych vám měla věřit jediné slovo, ale přejdu to bez ohlášení. Přinesla jsem vám snídani." Dva talíře postavila na stůl u protější zdi a s výhružným pohledem odešla.

„Ještě že si nevšimla toho, že se ti na krku rýsuje krásný modrý flek." Pronesl se smíchem Matyáš a Dan se chytil za krk.

„To bude průser." Vypadlo z něj, aniž by si to uvědomil. Druhý chlapec se s talíři vrátil do postele a pořád se uculoval.

„Bude."

„Jak můžeš bejt tak v klidu? Však dneska má být velká vizita, aby zjistili, jestli můžu jít domů. Takhle mě ještě doktor zjebe a dá mě na jinej pokoj." Dan stál na nohou a mával rukama.

„Toho si nevšimne." Vypadlo z Matyáše tiše. Dan se díval, jako by ho chtěl praštit.

„Né, vůbec." Sedl si zpátky a překontroloval si kanylu, jestli se neposunula.

„Včera ti to nevadilo." Obhajoval se zrzek a nabídl jídlo partnerovi. „Jinak bych ti to neudělal."

I po třetím zaklepání se nikdo neozýval, tak se sebral a odešel k vedlejším dveřím. Ve výši jeho očí byl nápis „Vstup pouze přes kancelář. Neklepat.", ale jemu to bylo jedno. Silně zabušil na dřevěné dveře a uslyšel rázné kroky.

„Dobrý den, pane řediteli." Vypadlo z něj dříve, než postarší muž stačil cokoli říct.

„Dobrý den, Martine. Potřebujete něco?"

„Ano. Chci anulovat přestup na Masarykovo gymnázium v Plzni." Ředitel ho pustil do své prostorné kanceláře a ukázal mu na polstrovanou fialovou židli.

„Ano, ale to stačilo jít k mé zástupkyni, aby Vám dala formuláře na vyplnění. Já Vám s tím nijak nepomohu."

„Ale ona v kanceláři asi není. Už jsem na ni několikrát klepal, ale nikdo se neozval ani mi nikdo neotevřel. Tak jsem šel za Vámi." Starší muž přikyvoval na souhlas.

„Ona šla zřejmě něco zařídit." Oznámil omluvně. „Nevíte náhodou číslo formuláře, který potřebujete?"

„Dva potřebuju 9 a dva 11. A ještě jeden, ale to přesně nevím jaké číslo, to se musím podívat." Vytáhl telefon a hledal tu správnou SMS od matky. „Padesát dvojku."

„Nemusíš mi odpovídat, ale proč jsi přešel? Vždyť jsi tam do školy nechodil ani týden?" Z tiskárny vedle stolu se ozývaly hrozné zvuky a Martin nevěděl, co říct.

„Neberte to tak, že Vám nechci odpovědět, ale z osobních důvodů. Šlo o to, že jsem si pozdě uvědomil, o co vlastně přijdu, když odejdu. A taky o koho přijdu." Odmlčel se na delší dobu. „Uvědomil jsem si, že poprvé v mém životě nastala situace, ze které nemůžu utéct." Měl teatrální hlas. „A proto jsem se vrátil."