RUBIKOVA KOSTKA

Část 11.

Ahoj.

Zase bych tento díl ráda věnovala 22! Guys, jsem faktiš ráda, že vás mám, protože jedině díky vám toto dílko vlastně vzniklo.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Převezli ho brzy ráno, někdy okolo sedmé hodiny a tak už nebyl na pokoji sám, na posteli hned vedle ležel strašně upovídaný kluk. Měl několik stehů na ruce a na pravé tváři.

„Danieli, dali jsme tvé matce vědět, že jsi na normálním pokoji, tím pádem tě může navštívit." Dan přikyvoval. „Návštěvy jsou mezi druhou a osmou hodinou."

„To je super." Jen co za doktorem zaklaply dveře, mladík vedle se hned posadil.

„Hele, já jsem Matyáš. Kolik ti je? A co děláš za školu? Já jsem na učňáku, bude ze mě automechanik. Teda, možná. Jestli to dodělám. A co chceš vůbec v budoucnu dělat? A hele, jaký to je bejt na JIPu? A bolí tě to?" Otázky z něj sršely jedna za druhou a Dan nestačil ani odpovídat.

„Patnáct, v červenci mi bude šestnáct. Já budu doktor. Nebo nemocniční bratr. Nebo něco. A chodím na gympl." Odpověděl blonďák s významným výrazem, když Matyáš konečně zmlkl, aby se napil něčeho, co měl být čaj. „Na JIPu je nuda, jsi tam sám na pokoji a vždycky přijde doktor, na něco se zeptá a zase odejde. Prostě nuda." Zasmál se.

„A jak se ti to vůbec stalo?"

„Znáš to. Pospíchal jsem v pátek ze školy domů a holt jsem měl smůlu." Blonďák pokrčil nezaujatě rameny. Zrzek se na něj díval jako na svatý obrázek.

„A bolí to?" Hlavou naznačil, že myslí hlavu.

„Hlava už ne, ale noha docela jo." Matyáš se usmál.

„Víš, jsem rád, že už tu se mnou konečně někdo je. Ten před tebou byl divnej. Nemluvil, pořád byl na mobilu." Zrzek nebyl připojený k žádným přístrojům, a proto se mohl pohybovat po pokoji. Zvedl se a sedl si k Danovi na postel.

„Ty jsi taky fajn," usmál se blonďák. „Hele a co se stalo vůbec tobě?"

„No..." na zrzkovi bylo vidět, že moc odpovídat nechce. „Když jsem šel domů ze školy, tak mě zmlátili."

Blonďák ho nenechal domluvit. „Jen tak?" Matyáš zakroutil hlavou, že ne.

„Protože jsem na kluky." Dan se na něj usmál. Nesmál se mu, jenom se ho snažil ujistit, že je to oukej.

„Tak to jsme docela zajímavej pokoj." Zasmál se. Zrzek nedůvěřivě pozvedl levé obočí.

„Ty jsi... taky?"

„Pravděpodobně." Zasmál se, když si vedle něj zrzek lehl. „Mimochodem, jsi tak nějak první, kdo to ví."

„To mě těší." Dan ho šťouchl do tváře. Měl pocit, že Matyáš je někdo, komu může říct cokoliv. Zrzek mu obmotal ruce okolo pasu a blonďák je přikryl peřinou. „Jsi strašně fajn. Sice tě znám od rána, ale i tak, jsi nehorázně milej!" Dan si kousal spodní ret a lehce se pousmál.

„Nakonec jsem docela rád, že jsem tady."

Ozvalo se zaklepání. Dan vystrčil zrzka z postele a ten si sedl na postel. „Dále."

Ve dveřích se objevila rozcuchaná tmavovlasá hlava. „Přišel jsem za Danielem."