RUBIKOVA KOSTKA

Část 4.

Ahoj!

I přes drobnou tvůrčí krizi jsem za pomoci jedné vyjímečné ženy a pokoje 22 (sice nevím, co jste udělali, ale ten mírný nátlak mi asi skutečně pomohl) napsala tuhle část, na kterou jsem mimochodem docela pyšná.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Držel v ruce už asi pátou plechovku energiťáku a nervózně si pohrával se šňůrkou od batohu. Nebyl si jistý, jestli si z něj někdo nedělal srandu, nebo mu skutečně volal Martin. Ten Martin, který nikdy nevolal. Jenom když se něco stalo.

„Je to Daniel?"

„Ano, to jsem já. Kdo volá?"

„Přijď zítra ve tři k večerce."

„Martine?"

„Prosím přijď."

Posadil se na schod, aby uhnul od vchodu do večerky, kam se přiřítili žáci z jeho bývalé školy. Všechny je znal od vidění, ale jména si nepamatoval. Zmačkal prázdnou plechovku a hodil ji do nedalekého koše.

„Ahoj." Ozvalo se tiše za ním. Prudce se zvedl a otočil.

„Ahoj."

„Asi bychom si měli promluvit." Martin postupně sešel na první schod, kde si sedl.

„Souhlasím." Dan si sedl vedle. „Prý se chceš odstěhovat k tátovi."

„Jo, je tam super gympl a rovnou bych tam potom mohl jít na vysokou."

„Hm," přikyvoval Daniel hlavou. „Tak to ti přeju." Nemyslel to upřímně.

„Neber to osobně."

„Já si to osobně neberu." Daniel načal další plechovku, kterou vytáhl z tašky.

„Není to kvůli tobě."

„Super, to jsem rád." Blonďáka až udivovalo, jak ironicky mluvil. „Kdy to řekneš naší třídě?"

„No, to je právě to. Ty víš, že nesnáším loučení." Kdykoli byl brunet nervózní, křupal si klouby na ruce. „Takže jim to prostě řekne učitelka." A právě teď měl pocit, že si snad zlomí ukazováček.

„To jsi až takovej sobeckej a arogantní parchant, že jim to ani neřekneš osobně?!" Vyštěkl Daniel při svém výskoku ze sedu.

„Co-cože?"

„Vždycky jsem se tě zastával, když ostatní říkali, že jsi bezcitný hovado. Vždycky. Ale když nejsi ani schopnej zvednout zadek a jít jim říct, že se budeš stěhovat do Plzně k fotříkovi, kterýho jsi vždycky nesnášel, a to kvůli tomu, že ses zamiloval do kámoše, tak to vidím, že měli pravdu!" Danielovi vlastně nezáleželo na spolužácích. Šlo mu o princip.

„Dane, takhle jsem to nemyslel. Já..." Martinovi bylo jasné, že nebyl dobrý nápad se setkávat. Každý měl zůstat na své straně barikády a spolu se setkat až na třídním srazu po deseti letech, kam by ho pozvali jenom ze slušnosti.

„Jsi sobec." Danovi tekla slza. „Jestli chceš, odjeď. Chtěl jsem se sice pokusit o to, abych tě přesvědčil o opaku, ale pokud ti na nás ani trošku nezáleží, odjeď co nejdál. Sbohem." Otočil se a běžel pryč. Slzy si utíral do rukávu jarní bundy.

„Miluju tě." Zašeptal jeho směrem Martin a rozbrečel se. Chtěl zůstat, ale po tomhle už to nemělo cenu. Zvedl se a vyšel několik schodů ke vchodu do domu. Uvědomil si ale, že na místě, kde seděl jeho blonďatý kamarád, leží černý batoh značky Nike, který Danovi darovala jeho sestra při nástupu na gympl. Vzal ji s sebou do domu, kde se rozbrečel úplně.

Dan se cítil tak, jako nikdy. Běžel, protože měl strašný strach. A věděl, že jakmile se jeho mozek přestane soustředit na běh, dojde mu, co za nehoráznou blbost právě udělal.