RUBIKOVA KOSTKA

Část #26

Ráno bylo chladno a pršelo, proto se ani jednomu nechtělo do města. Na snídani šli mezi posledními, protože to večer před tím protáhli vlastně až do ranních hodin.

„Včera to bylo super," zasmál se Martin ve výtahu. Dan měl trochu vidět kruhy pod očima, ale člověk se musel hodně zaměřit, aby je viděl. Bylo to celé zvláštní. I přes to, že měl modré oči a světlou pleť, která se prostě nikdy neopálila, na něm nebyly vidět ani modřiny, které si způsoboval prakticky pořád sám, když dělal hlouposti, nebo třeba kruhy pod očima. Za to na Martinově tmavé pleti, která se taktéž nikdy neopálila kvůli vadě pigmentu, byla jakákoli nedokonalost vidět naprosto pořád.

„Taky si myslím. Chceš si to dneska zopakovat?" mohli říkat, co chtěli, v celém hotelu nikdo česky nemluvil, až na mladou recepční, která ale měla volno. Doma by to většina lidí totiž považovala jako nabídku k dospěláckým aktivitám.

„Akorát bez té hádky, prosil bych," oba se smáli.

Najedli se a domluvili se, že se projdou na pláž, i když prší. Na recepci si půjčili deštníky, na kterých bylo taktéž logo místního pivovaru, a vydali se v žabkách a kraťasech na procházku v mokrém písku.

„Líbí se mi tady. Chtěl bych tu zůstat," Dan zněl neuvěřitelně nadšeně a zasněně. „Víš, pořídit si tu jednopatrový domek, světle modrý skútr a na zahrádce pěstovat růže, hlavně ty bílý s okraji, který jsou trošku zbarvený do růžova. To je takový můj malý sen," Martin se za ním trochu belhal, protože pro něj byla chůze v mokrém písku mnohem obtížnější. Zdálo se mu, že se bolest v jeho koleni den ode dne zvětšuje.

„To jsi mi nikdy neřekl," zastavil se a prohnul se v zádech. „Myslel jsem si, že takové sentimentální věci nemáš rád," protože byl pořád v mírném předklonu, kvůli hůlce, bolela ho páteř.

„Fakt? Jak jsi na to přišel?" schovali se spolu pod stromy a sklopili deštníky.

„No, jednou jsi něco takového řekl. Že nechápeš ty lidi, co si koupí domek u moře a pak se dennodenně promenádují po pláži a sledují západy slunce a tak."

„Já jsem řekl, že nechápu, jak si lidé můžou najít partnera, se kterým tohle dělají," Dan svůj hlas ztišil a tím mu dodal na dramatičnosti. „Řekl jsem, že mě nikdo nechce, že zůstanu navždy sám, a proto jsem musel znít tak neromanticky a hnusně."

„Jak bys ty mohl zůstat navždy sám? Jsi citlivý, pečlivý, něžný a milý, navíc jsi romantický a máš hezký a uklidňující hlas. Nechodíš sice rád nakupovat, ale když už tě tam někdo vytáhne, tak se u toho rozhodně nenudíš a dokonce tě to vždycky začne i bavit. Každá holka by tě chtěla mít doma," Martin se mu díval do očí. „Podívej se na mě. Jsem zlý, mám hrubý nepříjemný hlas a nesnáším romantické věci. A navíc pořád opravuji a urážím lidi okolo sebe. Mě nikdo nebude chtít."

„Ty jsi takový blbec. Copak jsem někdy řekl, že bych chtěl nějakou holku?" Dan se díval jinam, protože měl strach. Sice už tehdy před srážkou řekl Martinovi, že se mu líbí, ale nebyl si úplně jistý, co si o tom brunet myslí.

„Chceš mi tím snad něco naznačit?"

„Ne, nechci ti tím naznačit vůbec nic. Ale říct ti tím chci, že jsem na kluky," Martin se zatetelil blahem a ve vteřině blonďáka pevně objal, protože měl strach, aby se mu nerozplynul před očima jako pára, jako sen při probuzení. „Lépe řečeno jenom na jednoho," Dodal nejistě. Brunet k němu zvedl pohled a očima ho vyzýval, aby to dořekl. „Mám tě prostě rád, ty pako."

„To je ta nejhezčí věc, co mi kdo řekl." Vydechl a přitiskl se k němu ještě víc. Dan měl vykulené oči a přehrával si v hlavě, co se právě stalo. Chtěl to Martinovi říct nějakým extra romantickým způsobem, dennodenně si představoval, jakou pronese řeč při západu slunce nebo ho při procházce po pláži chytne za ruku a nějak romanticky mu vyzná lásku, ale tahle situace byla snad ještě lepší. Připomínalo mu to scénu z jednoho romantického filmu, na který se díval se svojí sestrou Šárkou.

„Chceš tím snad říct..."

„Víš, že jsem se bál, co na to řekneš?" zasmál se brunet nervózně a poodstoupil o půl metru od blonďáka. Díval se na svoje boty a gumové zakončení své hůlky. Znovu se rozpršelo a voda pronikala i skrze větve stromů, pod nimiž se skrývali. „Myslel jsem, že se spolu přestaneme bavit, nebo něco."

„Martine. Podívej se mi do očí," Oslovený znovu zvedl pohled. Kousal se do rtu. „Řekni to."

„Zamiloval jsem se do tebe," řekl jedním dechem a díval se přitom jinam. Dan si ho přitáhl k sobě za květovanou košili a obmotal mu ruce okolo ramen. Martin ho objal okolo pasu a hlavu si zabořil do jeho krku. Měl horký dech, kterým blonďáka lechtal. „A jsi prakticky úplně první, komu jsem to kdy řekl."

„Pro mě je těžký říct, že někoho miluju. Je to pro mě hodně intimní pocit."

„Pořád jsi pro mě taková hádanka," zasmál se Martin.

„I ta nejtěžší hádanka má řešení."

„A jaký je to tvoje?"

„Na to budeš muset přijít sám, protože já nejsem Rubikovka, abys našel řešení na internetu."

„No tak, alespoň malá nápověda."

„Tak se zkus na něco zeptat. Pořád je lepší se zeptat a dostat jako odpověď nějakou hloupost, než se nezeptat a udělat nějakou hloupost."

„V jaký barvě chceš mít v budoucnu auto?"

„Co? Proč?"

„Řekl jsi, že se mám ptát. Tak se ptám."

„No, asi černý nebo stříbrný, nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel."

„Jaký je tvoje nejoblíbenější jídlo?"

„To nejde říct jen tak, já sním skoro všechno. Ale nemám rád pálivá jídla."

„Budeš se mnou chodit?"

„Prosím?"

„No, ptám se, jestli se mnou budeš chodit," Dan se ve vteřině přitiskl k jeho rtům.

„Stačí ti tohle jako odpověď?"