RUBIKOVA KOSTKA

Část 20.

Ahoj.

Nevím, co napsat. Snad jen to, že vám všem děkuju. Tahle povídka se tak nějak stala součástí mého života. Kdykoli se mám učit na nějaký nepříjemný předmět, začnu prostě psát další část a, ano přesně tak, vymlouvám se na ni.

A věnování zas a znovu patří všem, co se dopracovali až k této části. A speciálně 22. Vy víte, kdo jste! :)

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Pokoj byl malý, nacházeli se zde pouze dvě postele s extra barevným povlečením. Velkým, dvoukřídlovým oknem sem proudilo denní světlo, které na zdech, vymalovaných pomerančově oranžovou barvou, se tvořily stíny. Jeden z mužů seděl na jediné židli v místnosti a na stole měl notebook. Velice rychle psal a čas od času, s výrazným pohledem, přelétl celý text očima. Druhý pochodoval po místnosti se spisem v ruce a mumlal si něco pro sebe. Dan byl na lůžku zády opřený o stěnu. Ještě několik minut před tím seděl u Martinovy postele a sledoval ho, jak spí. Bylo již ráno, ale brunet měl nařízený klid na lůžku, proto si mohl dovolit spát delší dobu.

„Takže." Promluvil nesedící muž. Byl vysoký a ústa měl spojená v úzkou linku. Nad obočím se mu rýsovaly hluboké vrásky. „Kde se to přesně stalo?"

„Na přechodu u zastávky u náměstí."

„Dobře. Kdy se to stalo?"

„Minulý týden, v noci ze soboty na neděli. Teda, spíše k ránu."

„Co jste dělal ve chvíli, kdy se u Vás objevila bílá Škoda favorit?"

„No, nejdřív jsme tancovali a potom přecházeli vesele silnici."

„Byl jste střízlivý?" Muž mluvil úsečně a každé věta zněla jako rozkaz.

„Asi bych měl mluvit pravdu, co?" Nervózně se zasmál, protože si myslel, že vtip odlehčí situaci.

„To bych Vám byl opravdu vděčný." Oba muži byli již od pohledu chladní a bez smyslu pro humor.

„No, něco jsme asi vypili."

„Kolik toho něčeho bylo?"

„Jeden panák rumu, pár plechovek piva a pak ještě dvě, možná tři skleničky vína."

„Fuj, to je kombinace." Ušklíbl se sedící muž, který vše zapisoval. „To se nedivím, že vám oběma bylo zle."

„Jak ta srážka proběhla?"

„Přecházeli jsme, já na levé straně a Martin na pravé. Pak se objevilo to auto a Martin skočil přede mě. Přeletěl přes přední sklo a pak přes střechu. Jak do mě ten muž narazil již pomaleji, spadl jsem pod auto a pak mě něco pořezalo na břiše. Ten člověk pak zavolal záchranku a pak jsem se probudil v nemocnici."

„Byli zde nějací svědci?"

„Já vůbec nevím. Asi až po tom, co přijela záchranka, se seběhlo pár lidí, asi pět nebo kolik. Moc si to nepamatuju."

„Dobře. A teď ještě jedna otázka, nemusíte na ni odpovídat. Mezi Vámi a tím druhým chlapcem je ehm... nějaký... ehm... vztah?" Muž byl natočený směrem k oknu, ale Dan viděl jeho výraz v odrazu. Věděl přesně, na co se ptá.

„Mám ten pocit."

„Máte ten pocit?" Policista zněl ironicky. „Já měl vždycky za to, že tohle je jasný. Prostě, buď spolu jste, nebo ne. Jednoduchý."

„No, u nás je to trošku složitější."

„Přesně to samý říká Karolína. To je pořád samý ‚Ale tati, to je složitý.' a ‚Tati, to není tak jednoduchý!' a ‚To bys nepochopil.'" Pitvořil se sedící policista na svého kolegu, který se trochu pousmál. „Chodíte spolu teda, nebo ne?" Jak bylo vidět, byl z těch dvou ten přímý, co prostě věci říká, jak ho napadnou.

„Asi ano." Dan usykl bolestí, protože ho při snaze dát si kolena pod bradu zabolela rána na břiše. Přemýšlel nad Martinem. Nevěděl jistě, co si brunet myslí, ale to bylo v tu chvíli z nějakého důvodu naprosto nepodstatné. Z toho, jak se k sobě chovali, jakou měl radost, když mu řekl, že by s ním chodil rád, jak se okolo něj točil a vůbec, z toho všeho, co spolu dělali, usoudil, že je to opravdu tak, jak si oba muži myslí. Usmál se. „Určitě."