RUBIKOVA KOSTKA

Část 14.

Ahoj.

Zase jsem měla připravené věnování pokoji 22, ale došlo mi, že tento příběh může pokračovat jen díky jedné výjimečné ženě, která mi pomáhá tím nejlepším možným způsobem - kritizuje všechno, co napíšu, protože to není v realitě možné, nebo to nedává smysl a navíc, jako znalá nemocničního prostředí mi upravuje části, kdy hovoří lékař. I tak ale děkuji 22, že mě celou dobu podporuje.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

PS: napište, jestli se vám líbí, jak se děj vyvíjí. Díky :3

Měl výčitky svědomí vůči Martinovi, ale cítil se s Matyášem tak krásně. Při jejich jediném a navíc krátkém polibku měl pocit, jako by nikdy neexistoval žádný problém. Ale jakmile se ozvalo zaklepání, protože sestra přinesla Danovi léky a zrzek tím pádem ležel na své posteli, uvědomil si, že to nezůstane bez následků. Někde hluboko v duši cítil, že by měl všechny tyhle pocity mít jenom s Martinem, ale jeho mysl pravděpodobně otupovaly prášky a tak si nebyl tak úplně jistý, zda jsou to jeho myšlenky nebo jen reakce mozku na látku v tabletách.

„Pozítří by mě měli pustit domu." Vypadlo z něj najednou, protože už bylo moc dlouho ticho. Svrběla ho ruka s kanylou zavedenou do žíly, ale ze strachu, aby si jehlu omylem nevypojil, si po předloktí jenom jemně přejížděl peřinou. I tak svědění polevovalo.

„Už?" Dan přikývl. „A uvidím tě potom ještě?" Blonďák pozvedl ramena. Chtěl vypadat jako pohodář.

„Asi jo." Natočil se k Matyášovi čelem a pousmál se. „Měl jsem pocit, že spolu od teď máme určitý typ vztahu."

„Opravdu?" Vydechl nadšeně zrzek a spustil nohy z postele. Blonďák si zkousl spodní ret na levé straně a s úsměvem přikývl. Matyáš si sedl k němu na postel a pevně ho objal. „Od teď jsi jenom můj." Zašeptal a políbil ho pod ucho. Dan se uculil.

„Asi jsem se zamiloval." Řekl tiše. Matyáš se trochu odtáhl.

„Asi?" Na tváři měl nechápavý pohled.

„Určitě." Zasmál se blonďák a znovu si přitáhl přítele do objetí.

Bouchl s dveřmi a hodil klíče do košíčku na botníku. Blondýna okamžitě přiběhla.

„Zítra jedeš zpátky do Plzně." Oznámila významně zvýšeným hlasem.

„Taky tě rád vidím." Martin byl král ironie, jak ho tituloval jeho bratr. „Volala ti naše mladá úžasná paní neboli ta pitomá blonďatá zlatokopka nebo si náš pán podnikatel našel v tom svém velice nabytém dni čas, aby zavolal matce svého nezvedeného syna osobně?" Bundu si vztekle přehodil přes věšák a další dvě shodil. Nohou je zvedl a zase je pověsil.

„Nech toho." V jejím hlase bylo slyšet, že je naštvaná a v opravdu špatném rozpoložení. „Volala ona."

„Všechno musí vyřizovat Lenka." Naštvaně kopnul boty někam směrem ke svému pokoji a otočil se, aby došel do kuchyně. „Alespoň tohle by mohl vyřídit on."

„On to vyřídit nemůže." Blonďatá žena se Patrika zastávala, jenom když měl v něčem pravdu. „On je na cestě sem." Martin si sedl na linku, která i pod jeho lehkou vahou zapraskala, a levou rukou opřenou o nohu si promnul oči. „Prý si tě odveze s sebou."

„Na to nemá právo." Seděl v tureckém sedu a hlavu měl sklopenou ke straně, protože měli vrchní skříňku nízko. „Oficiálně žiju s tebou."

„Je to tvůj otec." Opřela se o pračku vedle linky. „Může tě kdykoli odvést."

„Pokud ty s tím budeš souhlasit." Martin si byl velice dobře vědom svých práv. „A jelikož ty nebudeš, nemůže mě jen tak odvést. Nemám určenou střídavou péči. A i přes fakt, že v místě jeho trvalého bydliště mám školu, mě nemůže jen tak odtáhnout pryč."

„A to je další problém. Už zase si nebyl ve škole."

„Daniel je už od pátku v nemocnici. Nešlo prostě odjet zpátky a nezajít za ním."

„A co jsi dělal celý den? Jsem si na sto procent jistá, že návštěvy jsou od dvou hodin." Martin se podíval provinile. „Martine, netvrď mi, že jsi nic nedělal." Zněla zoufale a naštvaně zároveň.

„Došel jsem nakoupit do Kauflandu. A pak jsem se šel projít nahoru do parku." Blonďatá žena s ironickým úsměvem zatleskala.

„To je mi, panečku, aktivita. Podle mýho si zasloužíš nějakej typ Nobelovy ceny."

„A zjišťoval jsem si podrobnosti o zpětném přestupu a tak." Vyštěkl nasupeně a praštil se o spodek skříňky. Máma se na něj znovu se zájmem otočila.

„A co jsi zjistil?"

„Že do třiceti dnů od přestupu na jinou školu se mohu vrátit zpět na tu původní bez udání důvodu." Blondýna si sedla na pračku a dívala se na syna. „A taky to, že pokud je dítěti více než třináct let, může zažádat o zákaz styku s jedním z rodičů." Díval se na mámu s výrazně pozvednutým obočím. „A mě už třináct evidentně bylo."

„Ty mu chceš zakázat styk?" Martin přikývl. „Uvědom si, že do 18 už bys ho nemusel ani jednou vidět."

„S tímto rizikem dokážu žít." Zasmál se. „Potřebuju jenom sepsat oznámení k soudu."

„K našemu?" Mladík naznačil, že ne.

„K Libereckýmu. Aby nemohlo dojít k ovlivnění soudu z naší nebo jeho strany."

„Ten bude mít radost." Zasmála se a seskočila z pračky. „A teď se pojď najíst, ty můj právníku nezvedenej."