RUBIKOVA KOSTKA

Část 1.

Ahoj!

Takže i přes to, že jsem si slíbila, že další část přidám až o půlnoci, byla jsem přemluvena pokojem číslo 22 (guys, jste nejlepší!), abych ji přidala hned.

Tak doufám, že se bude líbit!

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Oběma připadalo, že to celé trvalo tak dva týdny, ale ani jeden si tím nebyl na sto procent jistý. Za tu dobu Daniel Martina ani jednou neviděl. Snažil se ho nějak kontaktovat, ale každý jeho pokus byl neúspěšný.

Byla středa a první hodinu měli mít chemii. Pořád myslel na ten incident s Martinem. Proč se sakra cítil tak moc provinile? Mělo by mu to být jedno. Byl to sice jeho kamarád, ale i tak, vyjel po něm. Denně si v hlavě tu chvíli opakoval. Co by se stalo, kdyby nezačal vyšilovat? Jaké by to bylo, kdyby zbaběle z Martinova bytu neutekl? Co sakra k Martinovi cítil!?

Z jeho myšlenek ho vytrhlo ťukání na pravém rameni.

„Dane, co je s Martinem?" zeptala se mile Klára, která o ničem nevěděla. Vlastně, nikdo o ničem nevěděl.

„Jak to mám asi vědět?! Nejsme siamský dvojčata!" vyštěkl na ni vztekle a otočil se zpátky čelem k tabuli. Bylo mu jedno, že na něj celá třída kouká vyjeveně.

„Co jsem mu udělala?" zeptala se vyděšeně Klára chlapce sedícího vedle. Filip jen pozvedl ramena a dál si četl Hru o trůny.

Mohla být asi polovina hodiny, když někdo zaťukal a požádal chemikáře, aby na chvíli omluvil Daniela z výuky, že s ním potřebuje mluvit. Blonďák se líně zvedl a neochotně došel ke dveřím.

„Danieli, potřebuji si s tebou promluvit." jeho třídní mluvila klidně a nevypadalo to na vážný problém. „Dneska mi volala Martinova mamka, že si její syn přeje jít na jinou školu."

„Co-cože?" vydechl zděšením.

„Nepřerušuj mě. Prý je to kvůli tobě, že s tebou nemůže být na stejné škole, natož pak prý ve stejné třídě." Danovi stekla slza po tváři. „Potřebuju od tebe slyšet, co jsi mu udělal."

„Strašně jsem mu ublížil..." zašeptal sklesle. Sedl si na podlahu a opřel se zády o zeď.

„Musí se to nějak vyřešit. Martin nemůže jen tak bezdůvodně opustit naší školu."

„Ale on má důvod."

„Podle našich stanov ne. Nemůže odejít jenom proto, že se nepohodl se spolužákem. To opravdu nejde."

„A co mám podle Vás asi tak dělat, když mi nebere telefon, neodpovídá na zprávy a kdykoli zazvoním a představím se, okamžitě zavěsí domovní telefon?!" vyštěkl na ni.

„Mám schůzku s jeho mamkou. Můžeš se zkusit domluvit s ní." Bylo slyšet, že se tím tónem hlasu snažila blonďáka uklidnit. On přikývl a zvedl se. „Až přijde, přijdu pro tebe, ano?" přikývl. „Teď už jdi, abys nezameškal celou hodinu."

Jakmile vešel do dveří, cítil se ještě více provinile. Tekly mu slzy po tvářích a nevěděl, co dělat. Stál přede dveřmi a nos si utřel do rukávu černé mikiny.

„Můžu... Můžu jít... na záchod?" zaskřehotal svým přeskakujícím hlasem. Profesor přikývl a Dan znovu opustil třídu. Sedl si znovu na to samé místo na zemi a přitáhl si kolena pod bradu.

„Běžte se někdo na něj podívat, je tam už čtvrt hodiny," poznamenal chvíli před koncem první hodiny chemikář. „Třeba ty, Lukáši."

„Zase já." Zasmál se Lukáš a poslušně se zvedl ze židle. Když za sebou zavřel dveře, uslyšel chraplavý hlas.

„Poslal tě za mnou?"

„Jo. Jsi v pohodě?" Lukáš věděl, že asi v pohodě není, ale považoval to za slušnost. Dan k němu vzhlédl.

„Naprosto." Ironie byla dokonce i hmatatelně cítit ve vzduchu. Lukáš k blonďákovi natáhl ruku.

„Tak pojď, pan Wang už má asi strach," tentokrát se trošku zasmál i Dan. Přišlo mu vtipné, jak se oslovení, které vymysleli ze srandy, uchytilo.