RUBIKOVA KOSTKA

Část 19.

Ahoj.

Již se nám blíží úplný konec, ale nebojte, o tento pár úplně nepřijdete, protože chystám i pokračování.

A nyní k věnování - děkuji všem, ale především bych ráda poděkovala oné výjimečné ženě, která mi znovu celý text pomohla opravit na takovou úroveň, aby se tam nevyskytovaly nemožné věci.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

Dívali se na sebe překvapeně, zoufale. Dlouho nepadlo jediné slovo. A vlastně ani nemuselo, protože jejich oči byly výřečnější než výherce Oscara. Martin položil svoji ruku na Danovu tvář, aby se ujistil, že je skutečný. Dotkl se jeho spánku, ve kterém cítil pravidelný tep. Přesunul svoji ruku na blonďákův nos a ucítil malou jizvu, kterou si udělal na kole ještě ve školce. Přejel mu přes linii brady a do ruky ho zaškrábaly krátké vousy. Byl opravdu skutečný. Blonďatý se usmíval a hladil ho po kloubech druhé ruky.

„Co tady děláš?" Šeptal, protože se pořád ještě bál, že se vše rozbije na kousky a on se znovu probudí ve své posteli.

„Víš, to je složitý." Martin se začal mračit a klepat hlavou. Chtělo se mu začít ironicky a možná i trochu hystericky smát.

„Ne, není." Zněl zmateně, naštvaně, smutně. „Přestal ti Matyáš stačit a tak se chceš usmířit, abych se dal s tebou dohromady i já. Ale uvědom si, že..."

„Cože? Já s žádným Matyášem nechodím." Sundal svou ruku z té Martinovo a nevěřícně se díval do očí člověka, kvůli kterému by byl schopen čehokoli. „Já žádného Matyáše ani neznám."

„Vždyť před pěti týdny jsi mi tvrdil..."

„Martine. Před pěti týdny jsme oba ještě normálně chodili do školy a navíc, já opravdu žádného Matyáše neznám!"

„Ale vždyť když ses vrátil z nemocnice..." Byl zmatený. Znovu si lehl, v sedu by se dlouho neudržel.

„Já v nemocnici prakticky ani nebyl. To ty."

„Já?"

„Srazilo tě auto."

„Mě? Snad tebe." Byl si přece tak jistý, že to Dana srazilo auto. Vždyť on přece ani v tu dobu nebyl doma, byl přece na cestě do Plzně! Nebo ne? „Už před dvěma měsíci."

„Martine. Rozhlídni se okolo sebe." Bílé stěny, stojan na kapačku, jedna volná postel, bílé závěsy, velké okno, bílé dveře a stará černá televize s videopřehrávačem. „Už mi věříš?"

„Ale vždyť... vždyť... odjel jsem přece do Plzně a tebe srazilo auto a byl jsi v nemocnici a nemohl sis na mě vzpomenout a já jsem tě pak chodil denně navštěvovat a ty jsi začal chodit s Matyášem a já se opil s Dominikem a chtěl jsem se vrátit do školy a pak... a pak..." Martinův hlas chvílemi vynechával. Daniel nesouhlasně kýval hlavou.

„Tak to nebylo."

„Ale... bylo to tak skutečný..."

„Poslouchej mě. Když jsme odcházeli z Honzova bytu někdy k ránu, začali jsme spolu tancovat na chodníku a pak jsme chtěli přejít silnici a během přecházení se vyřítilo ze zatáčky auto." Odmlčel se a stiskl víčka. Když promluvil, stále měl oči zavřené. „Protože jsem byl na levé straně, náraz bych nepřežil, ale ty jsi skočil přede mě a ten kripl narazil do tebe." Našel Martinovu ruku a pevně ji stiskl. „Zachránil jsi mi život." Políbil ji. „Děkuju." Brunet měl vytřeštěné oči.

„Kdy se to stalo?"

„Před deseti dny."

„Takže jsem nikdy neodjel?" Dan zaklepal hlavou. „A nikdy jsme se nepřestali bavit?" Znovu nesouhlasně pokýval. „Takže jsem ti ani nikdy neřekl, co k tobě cítím." Poslední větu skoro zašeptal.

„Martine, ale ty jsi mi to řekl."

„Kdy?"

„Než se to stalo." Znovu nastalo ticho. „Tancovali jsme spolu na melodii, která hrála z hospody kousek od nás, a pak ses zeptal, co bych ti řekl, kdybys se mnou chtěl chodit." Martin měl přivřené oči a snažil se vzpomenout, jestli si to pamatuje.

„A co jsi na to řekl?"

„Že bych neřekl nic." Brunet se nadzvedl, aby viděl Danovi lépe do očí. Ten viděl, jak zmateně Martin vypadá, a zasmál se.

„Protože bych tě rovnou políbil."