RUBIKOVA KOSTKA

Část 9.

Ahoj.

Dneska druhá trošku delší část, která posune příběh zase kousek dál.

Pěkné počtení, Vaše Helikoptéra ;)

PS: Tento part je zase věnovaný pokoji 22. Jak jinak. :D

*Zapněte si k tomu písničku v záhlaví*

Daniel četl brožuru, co mu doktor nechal, a naprosto nevnímal okolní svět. Hlava ho už skoro nebolela, jenom když si snažil vybavit něco z hádky nebo z cesty domů. Tak to nedělal.

V hlavě mu z nějakého důvodu hrála písnička Amnesia od chlapecké skupiny 5SOS. "I wish that I could wake up with amnesia and forget about the stupid little things like the way it felt to fall asleep next to you and the memories I never can escape."

Ozvalo se zaklepání a vešel muž v bílém. „Ahoj Dane." Oslovený mladík odložil knížečku o ztrátě paměti na stranu a lépe se posadil. Na melodii v hlavě úplně myslet ale nepřestal.

„Dobrý den."

„Prý sis na něco vzpomněl." Blonďák přikývl. „Tak povídej. Jde o tu hádku?"

„Tak trochu. Vzpomněl jsem si, že měl dvacet dva černých a dvacet jedna modrých pruhů na košili." Doktor se trochu zamračil, ale napsal si to. „A taky že se chtěl někam přestěhovat. Do Prahy nebo Pardubic." Na mladíkovi bylo vidět, že měl radost. „Ne! Do Plzně!"

„Jméno sis zřejmě ještě nevybavil, co?" Dan pokýval hlavou, že ne. „To dává smysl. Pokud se tě hádka nějakým způsobem dotkla, tvůj mozek ji při nárazu vypustil. To je naprosto normální reakce, při nárazu auta a následném dopadu bylo totiž zasaženo centrum tvých vzpomínek."

„A co když si nikdy na toho člověka nevzpomenu?" Daniel pozoroval hodiny na protější stěně a při otázce se zadíval na doktora.

„To by znamenalo, že se tě to silně dotklo. A v takových případech se využívá hypnózy." Blonďáka děsila představa, že by se dostal do stavu, kdy na sebe vše prozradí. „Ale to se často nestává. Mozek si při přesunu zpět do normálního prostředí vybaví veškeré informace."

„Takže až půjdu domů, možná si vzpomenu?" Doktor přikývl.

„A na něco jiného sis vzpomněl?"

„Na všechno. Teda, ne úplně, ale jako na školu, na rodiče a tak."

„Kromě toho, s kým ses to hádal." Dan přikývl.

„Kromě toho, s kým jsem se to hádal." Zopakoval.

Nepřítomně koukal z okna na rychle se měnící krajinu a znovu o Danovi přemýšlel. Byl si jistý, že ho miluje, ale co k němu cítí blonďák, to netušil. Nejdříve ho seřval, protože ho políbil, poté protože se nechtěl jít se spolužáky rozloučit, pak mu nařídil, aby odjel co nejdál, pak zase aby neodjížděl a nakonec mu napsal, že pro něj hodně znamená.

Z kapsy se mu ozvala známá melodie značící, že mu někdo volá. A jakmile zjistil, kdo to je, věděl, že má průser.

„Ahoj." Promluvil nejmilejším tónem hlasu.

„Co tě to do prdele zase popadlo?"

„Uvědomil jsem si, že Plzeň není to pravé místo."

„Martine, už si rozmysli, co sakra chceš! Ty ses měl narodit jako holka!"

„Teď chci jediný – dostat se domů."

„Až dojedeš do Berouna, tak mi zavolej. Jasný?"

„Už jsem skoro v Praze. Poslouchej-" Martin dal hovor na reproduktor, aby snímal více zvuků a tak mohla jeho matka slyšet hlášení.

„Vážení cestující, Praha – Smíchov konečná stanice, prosíme, vystupujte vlevo ve směru jízdy. Prosíme, vystupte."

„Ty teď budeš přestupovat?"

„Jo, do metra a pak na Masarykově nádraží znovu do vlaku."

„Dobře, nekupuj si jízdenku do metra, normálně ti stačí ta z vlaku. Hlavně si dávej pozor, abys stihnul spoj. Až pak dojedeš do Lovosic, okamžitě mi zavoláš, ano?"

„Díky mami."

„No moc neděkuj, těš se, až dorazíš domů!" Zasmála se. „Ale hlavně na sebe dávej bacha!"

Nastoupil do metra a těsně za ním se zavřely dveře. Znovu mu zvonil telefon, ale tentokráte ho nevzal. Otec mu ještě několikrát zavolal, ale když to pokaždé Martin zavěsil, přestalo ho to bavit stejně jako bruneta přebíhání z vozu do vozu.

Oddychl si, když znovu seděl ve vlaku. Nenašel prázdné kupé, tak si sedl k holce, které mohlo být od pohledu tak maximálně čtrnáct.

„Kam jedeš?" Zeptala se a dala si nohu přes nohu.

„Domů." Martin mluvil velice úsporně, když se s někým nechtěl bavit.

„Jó? A odkud?" Dívka to nevzdávala a poposedla si blíže k brunetovi.

„Z Plzně." On seděl s nohama trochu od sebe a ruku si opíral o batoh.

„Co v Plzni?" Prohlédl si jí. Měla větší poprsí, které bylo z více než poloviny pravděpodobně vytvořeno push-up podprsenkou, prodloužené zrzavé vlasy a ve rtu falešný piercing.

„No, chodím tam do školy." Dívka teď seděla hned naproti a na ukazováček si namotávala vlasy. Hlavu měla skloněnou k jedné straně a hltala každé brunetovo slovo.

„Aha, a do jaký?" Měla zářivě modré oči.

„Na gympl." Až moc. Martin se musel krotit, aby jí nesáhl do oka, protože měl silný pocit, že má kontaktní čočky.

„To musíš bejt chytrej, co?" Zasmála se a prohrábla si vlasy prsty.

„Ani ne." Připadalo mu, že by se jí měl taky na něco zeptat. „A kam chodíš ty?"

„Do Roudnice na základku," zrzka se uculila a brunet se zasmál.

„Do devátý?"

„No, do osmý. Ale měla bych chodit do prváku." Martin přikyvoval a hrál, že ho to zajímá. „Měla jsem jeden rok odklad a kvůli nemoci jsem pak rok nechodila, takže jsem to musela opakovat."

Dívka čekala nějakou rozumnou odpověď, ale to by musela Martina znát. Ten jí poslední dvě minuty nevěnoval ani procento své pozornosti. „Hněvice." Prohlásil brunet z ničeho nic nepřítomně a dívka vykoukla z okna.

„Za pár minut budu vystupovat." Dívka se stále usmívala. „Dáš mi svoje číslo?"

„Co?" Martin rozuměl, ale nechápal.

„No, tvoje číslo. Nebo facebook."

„Já mám jenom Skype."

„Tak ten." Martin jí napsal svůj účet na papír a ona si ho dala do peněženky. „Jinak, já jsem Johanka."

„Martin." Potřásli si rukama a ona se zvedla.

„Tak já jdu. Zatím." Usmála se a mrkla na něj. Když už byla v nedohlednu, brunet se začal smát.

„Sbohem."