My Lovely Stalker [Cz Originál] ✔

#26 Everybody Loves Me

OneRepublic - Everybody Loves Me
______

Takhle jsem se už pořádně dlouho nelekla. Možná ještě nikdy.

,,Chceš mě zabít?!" vypískla jsem.
Hunter se zase hlasitě rozesmál a mně se po celém těle udělala husí kůže, protože se smál hned u mého krku a na ten já jsem hodně citlivá.

Jenže po chvíli mi to začínalo být příjemný, což rozhodně není dobře, takže jsem sebou silně cukla a vytrhla se mu.

,,Vážně se omlouvám, nevěděl jsem, že se lekneš, až tak moc. Ale stálo to za to, krásně jsi zaječela." smál se dál.

,,Líbí se ti můj křik?" zeptala jsem se naštvaně.
Okamžitě zmlknul, narovnal se a vážně se mi podíval do očí.
,,Talie, víš, že takhle jsem to nemyslel." odpověděl klidně. Jeho hlas zněl omluvně, ale postřehla jsem v něm i zlost. Předtím mu bylo líto, že se ho bojím a teď mi přijde, že ho to spíš štve.

V tomhle postoji z něj přímo sršela dominance a to mě donutilo provinile sklopit zrak.
Vím, že to tak nemyslel, teda, aspoň v to doufám.

Hunter se uchechtl a přesunul svou pozornost na notebook.
,,Ale, tak ty ses mě snažila najít?" ptal se pobaveně.
,,Proč?" Otočil se ke mně a založil si ruce na prsou.

,,Já.. no... ehh." to bylo to jediný, co ze mě vyšlo, takže podle toho se dá asi usoudit, že jsem neměla nejmenší páru, co odpovědět.

,,Ehh? Tuhle řeč neznám, budeš mi to muset přeložit." zareagoval zase s tím značně pobaveným tónem.

,,No.. prostě jsem se snažila o tobě něco najít." přiznala jsem.
,,A to teda v překladu do té tvé řeči znamená 'ehh'?" utahoval si ze mě dál.

Protočila jsem oči a vrhla na něj naštvaný pohled.
Zasmál se a zakroutil hlavou.
,,Když o mně chceš něco vědět, tak stačí říct a zahrajeme si hru."
,,Jenže to platí jen v případě, že vyhraju, což se zatím stalo jen jednou." řekla jsem otráveně.

,,Neber to takhle, zase jsi vyhrála tu nejtěžší a nejdůležitější hru." mrknul na mě.
,,Ale tvoje hry jsou hrozně nefér." vztekala jsem se dál a Hunter se zase zasmál, nejspíš působím dost vtipně...

,,Tak navrhni nějakou hru ty." pobídl mě.
,,Já nechci hrát žádný hry! Nesnáším je!" zakřičela jsem zoufale. Musela jsem vážně vypadat jako nějaký vzteklý dítě.

Za chvíli jsem si jako to dítě začala i připadat, protože jsem si vybavila, jak moc jsem nenáviděla, když jsme jako malý hráli s ostatníma dětma podobný hry.

Dokonce se mi do očí nahrnuly slzy vzteku.

,,Já vím, že nemáš hry ráda, ale pořád doufám, že tě začnou bavit."
,,Nezačnou!" odsekla jsem a hned po tom jsem se začla konečně zklidňovat.

,,Tak, co kdybych si tentokrát nasadil šátek já a ty ses schovala." nabídl mi s milým úsměvem.

Zhluboka jsem se nadechla, připravená na něj zařvat, že to neberu, ale pak jsem si to rozmyslela. Být schovaná a tleskat přece nic tak hroznýho není.

,,Tak dobře. A kolik můžu mít otázek, když mě nenajdeš?"
,,Hm.. čtyři." odpověděl rozhodně.

Přikývla jsem.
,,Tak se běž někam schovat a pak mi napiš, že už můžu začít hledat."
,,Fajn." řekla jsem a odešla ven z pokoje.

No a teď zase abych přemýšlela nad tím, kam se jít schovat.
Koupelna za kuchyní není až tak špatnej nápad. Navíc bude muset jít po schodech..